Většina lidí co umírá si to nezaslouží.

14. září 2014 v 19:04 | Zoey |  Drobnosti každodenního života

Lana del Rey to názvem svého alba vystihla dobře.

Chápu a respektuju, že smrt je součástí života a podobná další prohlášení, která dávají smysl. Někdy je ale hodně nespravedlivé, že lidé co dřeli polovinu svého života, dali tolik práce do jednoho snu nebo pomáhali jiným, skončí bez pomoci a sami- anebo s pomocí a v obklopení svých milovaných, což ale někdy může být ještě horší. Připadají si přítěží, chtěli by zvládnout žít sami ale nemohou, a nedokážou to. Musí to být víc než příšerné. Beznadějné. Je to šílené.

Vidím to na své babičce. Je už víc starší, a zdá se na první pohled v pohodě, usměvavá. Ale je to jen maska, protože tři čtvrtiny noci neprospí, doslova je na ní vidět, že život už ji nebaví. Má pro co žít- pro mě, bráchu, mého tátu. A snaží se tu melancholii překonávat. Ale upřímně- někdy si pomyslím, že už je na světě 77 let, a naprosto ji chápu. Tolik prožitých desetiletí, koho by bavilo jít pořád dál a dál, když už vás bolí nohy? Mám ji moc ráda, a staří lidé by se měli chovat v úctě. Někdy je to těžší, ale když si jen představím co kdyby...- Tak si nedokážu představit co by bylo dál.

Čtu (nebo i čtete) knížky kde lidé umírají, a je to podané 'spisovatelsky' (nevím jaké slovo použít), s citem. Ale v reálném životě umírání, rakovina nebo nemoci absolutně nejsou vůbec příběhy s hezkým nebo jen trochu smutným koncem. V knížce se dá popsat zoufalství a bolest na čtyři stránky, ale kdyby se ve skutečnosti měla popsat bolest vážně opravdová, bylo by to stran čtyřicet. Nebo lépe řečeno by to ani popsat nešlo.
Proto mám raději knihy, kde autor sám prožil to o čem píše, a může to dobře vystihnout. Ale kolik takových lidí napíše po tom, čím si prošli, knihu? Nebo se toho vůbec nedožijí..
Některé fikce, jako např. Hvězdy nám nepřály jsou také napsané dobře. Je i více takových knih. Ale nejsou (nebývají) reálné, a řekla bych, že nic víc asi chtít nemůžu. Jsou to jen příběhy.

Nemluvím o bolesti nebo smrti z vlastní zkušenosti, a proto si někteří mohou pomyslet že jen píšu abych zabila čas. Neměla bych číst smutné knížky, abych na ně pak nadávala, ne? Ale dneska si nemůžu pomoct. Dneska jsem totiž zase po dlouhé době viděla jednu mou příbuznou, hodně blízkou sestru mojí druhé babičky. Není na tom dobře- ve stáří už nikdy nebyla. Měla hodně problémy se zdravím, pak přišla díky cukrovce a vlastní tvrdohlavosti o jednu nohu, a skončila na vozíčku. Dál se k tomu přidala i ledvina, z čehož jí rovnou odešla. Tu druhou už nemá vůbec. Takže dialýza- to znamená že jí tělo nefiltruje nečistoty, není tu orgán co by tuto práci zastával. Musí dojíždět do města z vesnice na takové ty kontroly, kdy jste několik hodin napojení na přístroj, aby vám vyčistil oběh nebo prostě tělo.

Vstávat třikrát týdně ve čtyři hodiny ráno a další dvě sbírat do sanitky z okolí další pacienty určitě není pro nikoho v jejím stavu sranda. Byla i dlouho v nemocnici v kritickém stavu. Bolí jí to, a všichni okolo se jí snaží pomáhat. Přijímá jejich pomoc, ale upřímně- jak se může cítit? Je ti dobře? Nechceš si lehnout? Potřebuješ neco? Každých deset minut. Nezvládne sama nic, absolutně nic. Nemocného se nemůžete ptát jak se má. Tolik syrové upřímnosti a reality v jednom pohledu. Nemám ráda litování, a tak jen soucítím. Nic jiného už tady nezbývá. Strašně ráda bych, aby se z toho dostala, ale nejde to.
Vidět mojí babi jak doslova nedokáže pobrat to, co se děje s její sestrou je další kapka. Umírá, vidíme to všichni, i ona a to je pro toho člověka pak ještě horší. Dožívat, a v tu chvíli vám dochází- že by jste tolik chtěli žít, ale už máte jen vyměřený čas.

Je to už jen otázka měsíců.

Už kolem mě zemřelo tolik lidí, některé jsem znala víc, jiné méně. Doslova mě děsí představa toho, co se bude dít v budoucnu. Člověk prostě žije normálním životem, a pak přijde něco jako vlna Tsunami, aby ho vychýlilo z rovnováhy. Nepřemýšlíme (většina z nás) nad smrtí, nad tím jaký bude život po nás a tak. To je dobře, a proto se snažím hledat na všem to nejpozitivnější. Ale někdy přijdou chvíle, kdy to nejde i kdyby jste sebevíc chtěli. Všechno je prostě rozbité, a nejde to spravit.

Takže asi tak.

Zoey
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 14. září 2014 v 20:40 | Reagovat

Vystihla jsi to dobře :). Nejvíc asi tu poslední větu. Kéž by tak občas existovalo nějaké lepidlo, které by všechno zalepilo a vrátilo do pořádku, bohužel s tím vším se většinou člověk musí vypořádat sám :/ ale tak už to je.

P.S. Víš, že si mi taky moc chyběla? :-)

2 Ami Ami | E-mail | Web | 15. září 2014 v 19:55 | Reagovat

Nádherný článek a dost pravdivý!
Souhlasím s tebou, je to dost nespravedlivé. Ale život je život a k životu patří i umírání...
Ještě jednou: Krásně napsaný článek!

3 Kate Kate | E-mail | Web | 16. září 2014 v 19:04 | Reagovat

Nádherně napsaný článek, ty slova jsi vybírala naprosto přesně. Chvílemi se mi chtělo brečet. :D
Naprosto s tebou souhlasím. :(

4 Kay Kay | Web | 16. září 2014 v 19:38 | Reagovat

Já se stáří bojím. Bojím se, že se nebudu moct zvednout z postele, bojím se, že to přestanu být já. Zároveň si chci užít co nejvíc života, protože je krásný. Je to těžké, na dlouhou úvahu, do které se mi teď moc nechce :D Ale tvůj článek je super, přečetla jsem ho a opravdu ve mě něco zanechal.

5 Ami Ami | E-mail | Web | 16. září 2014 v 19:58 | Reagovat

Jo a Zoey!
Kvůli nějakým problémům jsem přestěhovala blog, takse, až budeš mít čas, kdyžtak mrkni!
http://knizni-mimonka.blogspot.cz/

6 .Putta .Putta | Web | 16. září 2014 v 22:03 | Reagovat

Ou, depresivní článek. Zrovna teď jsem četla knihu, kde ten dotyčný zkrátka měl přežít, ale autor rozhodl jinak. přijde mi, že to ti spisovatelé dělají naschvál, v jistém ohledu to chápu, ale stejně. Jaký má smysl probudit ve čtenáři sympatie k jisté postavě, a pak, když už by mohlo být vše ok tu postavu zabije? A když se nad tím zamyslím ještě trochu jinak, proč se vždy v knihách oplakávají hlavní hrdinové atd, když jejich život má STEJNOU cenu jako životy ostatních. Vemte si, kolik lidí umřelo v Hunger games, ale přešlo se to dvěmi větami... Je to nefér. Každá postava má přece svoji rodinu a své životní cíle....

„Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.“ J.R.R. Tolkien

7 Ellnesa Ellnesa | Web | 21. září 2014 v 9:38 | Reagovat

U tohohle článku mi ukápla slzička.
Tátovi rodiče/ moje babička s dědou už jsou na tom docela špatně. Babička je asi o tři roky mladší než tvoje a dědovi už je přes šestaosmdesát. Táta k nim minimálně dvakrát týdně jezdí jim pomoct a přebalit dědu, který už je skoro ležák. Jinak všechno musí zvládat babička. O pouti měl děda světlou chvilku a rozpovídal se o tom, jaká byla pouť za jeho časů. Ještě před dvěmi lety stříhal (holič) a zvládal držet kro s mým živým bráchou, kterému bylo šest let. Zvládal toho dost.
Moje babička je neuvěřitelně silná žena, zvládá se starat o dědu, trpět svého staršího syna, jeho nevlastní děti a přítelkyni, kteří by jí sotva pomohli a bydlí s babičkou a dědou ve stejném domě. Vždycky když přijedeme, tak vypráví o místech, kde byla, naposledy mi vyprávěla o sýrových trzích v Holandsku. Miluju je.
Mamčiny rodiče jsou mladší a moc často je nevidíme protože bydlí od nás asi dvě a třičtvrtě hodiny. Jezdíme k nim tak čtyřikrát do roka a oni jednou za rok k nám. I tak je ale vidět, že s babičkou je to čím dál tím horší. Prodělala myslím jeden zákal oka a po těch několika operacích je teď tak trochu blázen.
Takže tě chápu, kdyby ses chtěla kdykoli svěřit, napiš :)
Sepsalas to hezky, Zoey.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama