Za plotem

17. března 2014 v 12:42 | Zoey |  Jednorázové povídky(3)

Přemýšlela jsem, zda tuto povídku zařadit do rubriky Jednorázové povídky nebo Fan-fiction. Není to úplně FF, nevystupují tam postavy jaké jsou v knize. Jen jsem si vypůjčila prostředí a nemrtvé. Takže nakonec to skončilo v jednorázovkách, a prozradím vám, že je to psané v době, kdy jsem četla trilogii Les rukou a zubů. Je to na tohle téma, jsou tam zombíci/nečistí a vesnice, kde v knize vlastně žila hlavní postava.
Enjoy!
Zoey


Za Plotem

Pečlivě jsem vykreslovala obraz dýně do nejmenších podrobností. Byla součástí plakátu, který jsem vyráběla pro mateřskou školku, protože již za dva dny měl nastat Halloween. Jediný svátek, který u nás ve vesnici Rada starších uznává. To kvůli tomu, že tam taky tak trochu jde o Nečisté.
Už zbývala jen ta dýně, a měla jsem hotovo. Nemohla jsem se dočkat, až můj výtvor spatří učitelky a malí caparti. Bylo asi jedenáct hodin večer, a já už únavou klížila oči.
Na sobě jsem měla jen černé tílko a přes něj přehozenou světle modrou košili s dlouhým rukávem a staré černé tepláky. Když se vřítili do mého pokoje čtyři ozbrojení muži v černém, nechápala jsem, co se děje.
Za vlasy, ruce a nohy mě vytáhli z pokoje a sestrkali ze schodů dolů. Pod schody stála moje matka, oči zalité slzami a zděšením, ruku přitisknutou na ústa. Druhou pevně objímala mého mladšího bratra kolem ramen, až jí zbělaly klouby na prstech.
Když mě chtěli odvést ven, začala něco křičet a snažila se je odstrčit. Jeden z mužů ji však hrubě udeřil kovanou rukavicí do hlavy a ona se zhroutila na zem v bezvědomí. Po blonďatých vlasech se jí rozlila tmavě červená skvrna. Ztuhla jsem, začala lapat po dechu. Nedokázala jsem uvěřit, že tam leží moje matka. Bráška tiše plakal v koutku a vše nervózně pozoroval. Já jsem začala ječet, a kopala jsem, kousala, škrábala a trhala látku, a to po celou dobu, co mě táhli vesnicí k plotu s jednou jedinou bránou zamčenou na jeden jediný zámek.
Cestou mě drželo ještě víc vojáků, než když přišli k nám domů. Noční vzduch byl chladný, a mě naskočila husí kůže. Klopýtala jsem po mokrém asfaltu, a křičela, vzlykala, prosila, ať mě pustí, že musím zpátky k bráchovi, a musím pomoct mámě. Ale byli ke mně úplně hluší a němí. Ve vesnici se po nás všichni ohlíželi, a co nejrychleji mizeli z dohledu. Nikdo se neobtěžoval přijít mi na pomoc, nebo se vůbec obtěžovat se mě zastat. A to jsem křičela ze všech sil, až do ochraptění.
Ale já jsem těm lidem rozuměla. Kdykoliv se tohle stalo jiným, taky jsem mlčela a ztrácela se ve stínech. Ovšem- nedivte se mi. Byla jsem k tomu vychována. Byla jsem k tomu zkrátka vedena. A oni taky.
A tak jsem přestala křičet, přestala jsem se vzpouzet, přestala jsem bojovat. Nevěděla jsem přesně, co se se mnou stane. Nikdo to nevěděl, a osudy těch, co si různých nocí a různých dnů, odvedli vojáci, se už nikdo, nedozvěděl. Netušila jsem, jak se mnou naloží, co si pro mne osud přichystal.
Dotáhli mě k plotu a zřejmě jejich velitel začal odemykat tu jedinou hlavní bránu. Plot byl vysoký, táhl se do nebes a nahoře byl zatočený směrem do lesa- aby se přes něj nemohl nikdo dostat.
O tom lese jsme se hodně učili. Žijí v něm Nečistí, co jediným kousnutím mohou člověka proměnit v nemrtvého. A připojit ho tím k nim. Anebo ho sežrat zaživa. Lidská krev v nich probouzí hlad, a často se jejich steny nesou přes plot celou vesnicí. Ale já se jich nikdy nebála. Byla jsem si jistá, že jsem za Plotem v bezpečí.
A teď se mám stát jednou z nich. Když velitel odemyká, podniknu poslední zoufalý pokus a snažím se vytrhnout vojákům, co mě drží. Dva z nich mě ale pevně uchopí za ruce a za nohy a jedním táhlým pohybem mě hodí otevřenou branou do lesa.
Dopadnu na tlející listí, zády se praštím o strom. Než se stačím vyhrabat na nohy, brána se ze, zlověstným zachřestěním zabouchne a zámek zapadne na své místo. Rozběhnu se a prudce narazím do plotu. Trochu se prohne pod mou vahou, drátěnka zaskřípe. Ale pořád je moc pevný, moc vysoký, moc nepřekonatelný.
Zachvěju se, chladný noční vzduch mě pošimrá na kůži. Přemýšlím, co dál. Doufám, že v okolí je co nejméně nečistých. Musím získat čas, musím si promyslet nějaký plán jak utéct.
Velitel něco řekne a dva vojáci zůstanou na místě u brány a hlídají mě. Ostatní pomalu odcházejí pryč. Zmocní se mě panika, zoufalství mi sevře útroby. Zaječím a začnu zběsile bušit do plotu. Po chvíli to vzdám a sesunu se poraženě na zem.
Zůstala bych tak snad celý zbytek života, ale ze snu mě probere sténání, nesoucí se v korunách stromů. A hned poté se z křoví vypotácí první nečistý.
Je to žena. Má na sobě tmavě modrou sukni ke kolenům a kdysi bílou halenku. Sukně je na mnoha místech roztrhaná a špinavá, stejně jako halenka. Nečistá má zlámané prsty, z kterých jí crčí krev, a z masa čouhají bílé kosti. Oči má zakalené a zornice úplně rozšířené, jako kočka. Ve vlasech jí ulpěl snad celý les, a teď se bosa potácí ke mně.
Chvíli nevím, co mám dělat. Pak mi ale dojde, že bych se měla zvednout a utíkat, co nejdál. Když tak učiním a vlétnu do křoví, dojde mi, v jaké beznadějné situaci to jsem.
Utíkám lesem, za sebou tu ženu, a nejen ji, ale už celý dav. A zpoza stromů a křovin se vynořují další a další, natahují po mě své zohavené ruce a sténají hlady. Cítím, jak mě škrábají přerostlými nehty po kůži, jejich kostnaté prsty se mi zamotávají do vlasů. Trhám a neuvědomím si, že křičím, dokud mi neselžou hlasivky, nekašlu krev a nelapám po dechu.
Stromy po chvíli trochu prořídnou, a já běžím travnatou mýtinou. Snažím se nezakopnout, a po chvíli spatřím, že mířím na dvacetimetrový skalnatý výběžek. Mozek mi horečně pracuje, ale já ho překřičím. Konečně jsem pochopila.
Skočím. Skočím, zemřu dřív, než se ze mě stane nečistá. Nedostanou mě. Raději umřít, než být mrtvá a žít, pomyslím si a zbývajícími třemi kroky překonám vzdálenost dělící mě od propasti.
Letím vzduchem, prsty nečistých promáchnou do prázdnoty. Podívám se pod sebe a vidím další nečisté. Poprvé pocítím ten největší strach. Padám přímo do jejich náručí. Jsou jich miliony a miliony, celá horda.
Zadoufám, že náraz bude tak tvrdý, že umřu dřív, než mě dostanou.

Potom zavřu oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 .Putta .Putta | Web | 17. března 2014 v 18:41 | Reagovat

Wow, super napsané.
Jen dotaz, proč mají všichni zálibu v nejasných a přesto katastrofických koncích??? Já sama na sobě pozoruji, že své příběhy či básně zakončuji spíš smutně než vesele, není to chyba?? Vážně z nás dělá tento svět pesimisty? :) :D
Vůbec to nemyslím nijak proti tvé povídce, jen jsem se zamyslela :D :D

2 Clara Black Clara Black | Web | 18. března 2014 v 11:50 | Reagovat

No páni :O Ten konec je úžasný :D Skvěle se to četlo, vlastně... se to četlo skoro samo. A ten konec... ne, já prostě... úžasný :-D

3 Kay Kay | Web | 18. března 2014 v 16:28 | Reagovat

Dobrá povídka :) Mám Les rukou a zubů a obecně zombie hrozně ráda, takže jsem tohle téma jenom uvítala :D A boží konec :D

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 18. března 2014 v 20:35 | Reagovat

Ten konec! Chudák holka, škoda že musela umřít, jen doufám, že umřelou tou smrtí, kterou si přála. Nebylo by hezké, kdyby ji dostaly ty potvory.. Krásně napsaná kapitola, hlavně ten konec. Je to hrozně napínavý a prostě boží! :-)

5 Milenne Milenne | Web | 19. března 2014 v 19:37 | Reagovat

Nejdřív mě zaujal název. Jmenuje se stejně jako ten animák. xDDD :DD
Nee, toho si nevšímej! :D
Je to dokonale napsaný, moooooc se mi to líbí a četlo se to jedna báseň! :D

6 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 20. března 2014 v 19:11 | Reagovat

krásný:3 Ale doufám, že umřela tak jak chtěla a že ji nedostaly ty potvory xD
:3
PS, promiň že teď nekomentuju, ale jaksi nestíhám..:/

7 Kate Kate | E-mail | Web | 22. března 2014 v 19:20 | Reagovat

Dost otevřený konec. :D Krásné. :)

8 kattews kattews | Web | 24. března 2014 v 18:48 | Reagovat

Dokážeš to tak krásně napsat, ty pocity vyjádřit. Dost jsem to prožívala. Krásné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama