Iluze/ Továrna

12. prosince 2013 v 15:22 | Zoey |  Iluze

Iluze

4. Továrna

Počet slov||2815 Dosavadní počet slov||8823



Při snídani teta volá tátovi. Baví se s ním docela dlouho, a i přes telefon slyším jeho rozzlobený hlas. Teta mu říká všechno, co ví. Jak jsem sem přijela, že chci najít mámu a svou kamarádku. Nevím, co dál. Mám jen jeden cíl- jeho dosažení je ale tak blízko a zároveň tak daleko.
Napadne mě- uteč. To by bylo ale zcela nemístné. Přece nemám kam jít. Ale máš, probleskne mi hlavou. Najdi Eliase, nabádá mě ten zlověstný hlásek v mém nitru.
A kde asi, odseknu mu v duchu, a doufám, že mě nechá na pokoji. Nemám náladu teď přemýšlet nad tím, jak moc jsem mimo.
Továrna, šeptne tichounce a pak jsem už opět jen sama, se svým mozkem a myšlenkami.
"Sakra, no jo!" vykřiknu a převrhnu hrnek s čajem. Teta právě dotelefonovala, a unaveně se na mě podívala.
"Co jo?" zeptá se a beze slova začne čaj utírat. Pomůžu jí a nad její otázkou jen mlčky zavrtím hlavou. Došla mi úžasná věc. Továren není zase tolik. Stačí najít jednu, která není v úplně dezolátním stavu a prozkoumat ji. Třeba tam bude nějaké sídlo té organizace, která zapříčinila mámino a Cassino zmizení.
"Co říkal táta?" snažím se nervózně rozptýlit ticho. Matčina sestra se na mě podívá. Je jí hrozně podobná. Zrzavé vlasy jsou už sice dávno bílé a šedé, ale obličej jí pořád zůstal. Zelené oči, horní ret o trochu vyšší než dolní, ďolíčky při úsměvu, který jsem už tak dlouho neviděla.
Ovšem já nevím, jak moje matka vypadá teď. Pamatuji si ji jen ze vzpomínek a za jedenáct let se člověk hodně změní. Co když ji nepoznám? A co když měla teta pravdu, a už nežije?
"Našel prý tvůj vzkaz a ohlásil to policii. Když jsem mu teď volala, vyrazil okamžitě na cestu. Bude tu odpoledne," řekne po chvíli. "Jdu se převléknout. Pokud chceš, můžeš jít ven, nevím, co bys tu chtěla celý den zavřená."
Ve dveřích se najednou zastaví a otočí se na mě. "Najdi ji. Prosím. Když jsi sem přišla, se svou nadějí a myšlenkou, nejdřív jsem tomu nechtěla uvěřit, bránila jsem se tomu. Ale po rozhovoru s tvým otcem...byl samozřejmě naštvaný. Ale v jeho hlase jsem slyšela i takovou zoufalost, že ji musíš najít. On Lindu miloval, a pořád miluje. Zlomilo mu to tehdy srdce, a jelikož je mi ho líto, a svou sestru bych také ráda znovu spatřila," zhluboka se nadechne, jako před skokem do vody, "moc tě o to prosím. Vystavuju tě obrovskému nebezpečí, ale ty jsi ochotna ho podstoupit. A já to vím. Máš čas najít nějakou tu stopu, nebo rovnou Lindu do té doby než tvůj táta přijede."
Nejsem schopna slov. Chci něco srozumitelného říct, ale teta mě přeruší. "A až ji a tu tvou kamarádku najdeš, ozvi se. Zdržím tvého tátu tady v Amsterodamu co to půjde. Číslo na něj přeci máš. Slíbíš to?"
V hlavě mi šrotuje. Jsem volná, mohu odejít, najít Cassidy a mámu. Ale musím něco slíbit.
Bez zaváhání odpovím.
"Slibuju."
Usměje se a zmizí. Dojím snídani, pak popadnu batoh a vyřítím se z vstupních dveří. Zabouchnu je za sebou a nadechnu se městského vzduchu.
Chvíli jen tak bloudím ulicemi, užívám si pocit svobody, prohlédnu si květinový trh, a pak mi dojde, že nemám žádnou mapu. Tiše zaúpím a podívám se na hodinky. Je půl deváté. Budu se muset někoho zeptat. Holandsky ovšem umím pouhé základy, s tetou jsme mluvili výhradně německy.
Chvíli přemýšlím nad tím, jak správně sestavit větu, a potom se rozhlédnu po přeplněné ulici. Lidé pospíchají kolem, a rozhodně nevypadají, že by byli ochotní někomu a ještě k tomu cizince, naslouchat a popisovat cestu k nejbližší opuštěné továrně.
Potom ale zahlédnu mladíka a dívku oděné v černém, kteří si povídají u pouliční lampy. Vypadají normálně, a možná bych se s nimi mohla domluvit i v angličtině. Vyrazím k nim.
"Ehm," odkašlu si a oni se ke mně otočí. Kluk má nasazenou kapuci a zpod ní mu vykukují blonďaté vlasy. Dívka je černovlasá a má tmavou pleť. Oba na mě hledí se zvednutým obočím a tomu blonďákovi na rtech hraje mírný úsměv.
"Nevíte, kde je tady nejblíž nějaká opuštěná továrna?" zeptám se kostrbatě. Vymění si zmatené pohledy a pak se mě dívka na něco holandsky zeptá. Mluví ale hrozně rychle, a já jí rozumím jen pár slov, a z těch si nedokážu dát nic dohromady.
"Ale sakra," zamumlám si pro sebe německy a najednou se mě blonďák dotkne na rameni.
"Ty umíš německy?" zeptá se. Přikývnu a změřím si je oba pohledem. "A vy asi taky, co?"
Stáhne ruku zpátky. "Proč jsi se ptala na tu továrnu?"
Snažím se vypadat přesvědčivě. "Přijela jsem sem hrozně narychlo, nemám mapu, nic. Musím zpracovat úkol do školy, vybrat si nějakou opuštěnou továrnu, nafotit ji a zjistit o ní co nejvíc. Co se v ní vyrábělo, jak fungovala a tak Můžete mi popsat cestu k nějaké co je tu blízko?"
"Čirou náhodou zrovna k jedné továrně míříme," nadhodí dívka, taky německy. "Můžeš jít s námi."
Nevím, jestli jim mám věřit. Mohlo by se mi něco stát. "Ne, jen mi popište cestu, to stačí."
Blonďák si povzdechne a prohodí něco holandsky se svou kamarádkou. Chvilku se baví mezi sebou, vypadá to, že se i trochu hádají, ale snaží se ovládnout. Pak se ke mně zase otočí.
"Jak se jmenuješ?"
Zmateně se na ně dívám. Proč chtějí slyšet moje jméno, k čemu by jim bylo?
Vymýšlím rychlou odpověď. "Silvia Franková," vyhrknu a zapomenu zaměnit své příjmení. Snad to nebude vadit.
Té dívce se ale rozšíří oči údivem. Podívá se na mě, jako by mě znovu viděla poprvé v životě. Přeskakuju očima z jednoho na druhého, a nechápu.
"Chceš snad říct Rachel Franková," opraví mě blonďák. "Takže teď půjdeš s námi ať se ti to líbí nebo ne. Dovedeme tě do továrny, a zřejmě tu asi nejsi kvůli domácímu úkolu."
Zavrtím hlavou. Jak mohou znát mé pravé jméno? Nikdy jsem je neviděla. Oni mě také ne, i když to už nevím tak jistě. Chci se obrátit a utéct, ale chytí mě za zápěstí.
"Já jsem Jamie a tohle je Evelyn" ukáže na dívku. "Neublížíme ti. Ale mám pocit, že je tu něco, co bys měla vědět."
Beze slova ho následuju do postranní uličky, Evelyn jde v těsném závěsu za mnou. Kráčíme dalšími opuštěnými ulicemi, většina z nich je plná odpadků, potulných psů, posprejovaných zdí a kanálů, ze kterých se line nechutný zápach a šedivá mlha. Ta se líně valí těsně nad chodníkem a omotává se mi kolem nohou.
Cestou přemýšlím, co se mnou bude. Zaberu se do sebe tak hluboko, že Jamiemu vrazím do zad, když zastaví před šedivými ocelovými dveřmi. Na několika místech jsou zrezivělé a poškrábané.
Instinktivně se podívám nahoru na šedivou oblohu. Proti ní se do výšky tyčí cihlové komíny, vybledlé červené střechy, obrovský komplex budov. Z mého místa toho moc nevidím, ale dá se předpokládat, že tahle továrna kdysi skutečně prosperovala. Teď asi stojíme u nějakého bočního vchodu.
Rozhlédnu se ještě kolem sebe, a upoutá mě bílý papír přichycený lepenkou na špinavé zdi. Je to velký kontrast a tak přistoupím blíž, abych si ho prohlédla.
To, co spatřím mi vyrazí dech z plic a krev z žil. Vidím sama sebe, svou fotku. Pod ní je velkými písmeny napsáno HLEDÁ SE a několik telefonních čísel. V jednom z nich poznám tátovo.
Dojde mi, že táta nezahálel a okamžitě zaalarmoval všechny policejní jednotky. Zajímalo by mě, jak došel k názoru, že jsem v Amsterodamu. Pravděpodobně to není jeho zásluha, určitě se totiž inspektor Hewitt domnívá, že jsem za hranicemi. Není blbý.
Ale má pravdu.
Jasně si vybavuji, kdy byla fotka pořízena. Bylo to někdy v březnu minulého roku, a mám ji v pasu. Najednou mi dojde že ho s sebou nemám, a cestovala jsem přes hranice bez něj. Skvěle.
Na té fotce mám každopádně delší vlasy, a jsem namalovaná. Byla to jediná fotka, kde jsem pořádně poznat. Nerada se totiž fotím.
I tak je tam ta podoba ale vidět. Strhnu papír ze zdi a zmuchlám ho do koule. Tu si strčím do kapsy a otočím se k Jamiemu s Evelyn.
"Hledají mě," oznámím neurčitě. "Nesmí mě nikdo vidět."
Jamie nezahálí a vezme do rukou železné madlo které zřejmě funguje místo kliky a prudce za něj zatáhne. Musí to ještě několikrát zopakovat, aby se dveře s příšerným skřípěním otevřely na polovinu svého rozsahu. Pak se protáhne vzniklou mezerou dovnitř. Evelyn mě popostrčí za ním, sama se rozhlédne na obě strany ulice a dveře za námi zavře.
Stojíme v naprosté tmě, slyším jenom Evelynin a svůj dech. Jamie někam zmizel. Po chvíli zaslechnu z opačného konce místnosti, nebo kde to jsme zašramocení, a potom mě oslní světlo z blikajících žárovek.
Stojím u paty schodiště v chodbě vymalované nabílo. Jamie je o pár schodů výš, ruku položenou na vypínači. Všimnu si stejného tetování, jako měl Elias. Takže zřejmě patří do stejné party.
"Jdeme," zavelí a vyběhne zlehka po schodech. Pospíchám za ním, ale za chvíli opět zastavíme u dalších dveří. Ty už jdou otevřít snadněji a najednou se ocitáme v srdci továrny.
Je to obrovská místnost se spoustou velkých zaprášených oken, kterými proniká dovnitř něco málo slunečních paprsků. I tak se ale na několika místech svítí. Ano, na několika místech. Stojíme na požárním schodišti, a pod námi se rozprostírá skutečně rozsáhlá plocha. Na jednom místě vidím šplhat kluky přibližně mého věku po laně až k vysokému stropu, jinde zase dívky, které střílejí z luků na terče. A je tu tolik lidí, místností šumí hovor, občasné výkřiky a smích.
Připomíná mi to určitým způsobem jednotlivá stanoviště, kde je pokaždé jiný úkol. Až na to, že tady zřejmě neplní jen úkoly. Tady trénují.
Otočím se na Evelyn, která se mezitím postavila vedle mě. "Co to má znamenat?"
"Vítej ve Stínech. Přebývají tu rozliční lidé rozličných národností, ale všichni tu jdeme za jediným cílem: naučit se ovládat zbraně, prostě se umět bít. To pak využíváme v řešení případů, kdy hrozí, že se bude střílet," Evelyn se usmívá.
"Jsou tu buď celé rodiny, nebo sirotci či dobrovolníci," pokračuje a scházíme přitom ze schodů dolů. Jamie se rozběhl před nás. "Každý dělá to, co umí. Taky se navzájem učíme nové jazyky, abychom se zvládali dorozumět i jinak než v angličtině. Mám to tady ráda."
Ztuhnu při jejích slovech. Dobrovolníci. Cassidy byla dobrovolník? A moje matka také? Zastaví se mi srdce. To není možné.
"Kam jdeme teď?" zeptám se tiše, když procházíme okolo skupiny mladých chlapců a dívek, kteří vrhají noži. Jednomu z nich se podaří trefit střed terče, a ostatní obdivně zamručí. Periferním viděním nás zpozoruje jedna dívka s červenými dlouhými dredy a otočí se. Evelyn se usměje a zamává jí. Ta jí úsměv oplatí a pak se opět věnuje své práci. Jako bych tu ani nebyla.
"Teď musíme ohlásit tvůj příchod našemu vůdci. Není to vůdce všech Stínů na celém světě, ale řídí tuhle pobočku v Amsterodamu. Téměř v každém hlavním městě každé země máme své stanoviště v nějaké bývalé továrně, víš," povídá cestou k obyčejným dřevěným dveřím, takovým, jako jsou u kanceláří. Zaklepe a bez povolení vrazí dovnitř.
Uprostřed místnosti je stůl, zaplněný různými lejstry a papíry. Okolo něj jsou nerovnoměrně rozmístěné tři židle. Na jedné sedí Jamie, vedle něj potom nějaká starší žena. Po stěnách okolo jsou rozvěšené nástěnky s barevnými špendlíky, fotkami a mapami mě neznámých míst. Naproti dveřím je velké zaprášené okno, skrz které dovnitř prosvítá paprsek slunečního světla, a vidím jím na nějaké nádvoří. Běhají tam v řadě za sebou lidé, děti i dospělí, navzdory chladnému ránu. Za nimi se tyčí vysoká cihlová zeď s rozdrolenou omítkou, čímž mi dojde, že je továrna obehnaná zdí jako plotem.
Pak mi pohled padne na chlapce v mém věku sedícího za stolem. Okamžitě ho poznám.
Je to Elias.
Věděla jsem, že patří k téhle organizaci, ale rovnou na vůdce bych ho netipovala. Teď se na mě zmateně podívá, a vidím, že neví, co říct dřív.
"Kdo to je?" promluví chraplavě ta žena a podívá se na mě. Má blonďaté vlasy spletené do copu, a unavené modré oči. Zřejmě je nemocná, protože okolo krku má omotanou teplou šálu, a obličej vypadá ztrhaně.
Naštěstí to Jamie vyřeší za mě. "Tohle je Rachel, kamarádka té nové. Rachel, to je Elias a Suzanne. Elias zaskakuje za Billa, který to tu normálně vede. Suzanne jen přišla něco vyřešit." Mluví německy, automaticky přešel na můj rodný jazyk. Pohledem mu poděkuju. Pousměje se.
"Asi se neznáte," dodá ještě. Podívám se na Eliase. Ne že bychom se úplně neznali.
Prolomím nastávající ticho. "Vlastně jsme se už jednou viděli."
Elias jen kývne na souhlas a otočí se na Suzanne. "Tak tedy dohodnuto, nepojedeš. Tím se nám uvolňuje další místo. Zkus se uzdravit, a doufám, že až přijedeme zpátky, tak už tady žádná epidemie chřipky nebude. Dost nás to oslabuje. Můžeš jít," povzbudivě se na ni usměje. Suzanne mu mlčky poděkuje a vyjde ven. Evelyn ji rychle následuje, zřejmě nemá ráda vyřizování takovýhle věcí, jako jsem já.
Posadím se na židli vedle Jamieho. "Jsem tu kvůli mojí zmizelé kamarádce."
Elias pohledem naznačí Jamiemu aby nás nechal o samotě. Jakmile se za posledním známým člověkem zabouchnou dveře, opřu se o opěradlo židle a opětuju Eliasovi zelený pohled.
Chvíli je ticho. "Nečekal jsem tě." Mluví plynule německy.
"Nenechali jsme po sobě žádné stopy," řekne tiše a svraští čelo přemýšlením.
Přiškrceně se zasměju. "Vy možná ne, ale Cassidy ano."
Zamračí se. "Jasně jsem jí řekl, aby to nikomu…"
"Jenom já jsem odhalila tu malou indicii, kterou mi ponechala," skočím mu do řeči. "Ale i tak s mým zmizením už inspektor, který její případ vyšetřoval, jistě už ví, kde jsme. Obě dvě. Navíc jsem si v souvislosti s tím vzpomněla, že vyšetřoval i případ mojí matky. Takže tím tu bude dřív. Není blbý."
"Jak to víš tak jistě?"
Rozložím na stole před ním zmuchlaný plakát s mou fotkou. "Táta s policií nezaháleli."
"To jsi ty?" vykulí překvapením oči. Jeho otázka mě trochu zaskočí.
"Ano," odpovím.
Usměje se. "Sluší ti to. Teď máš kratší vlasy, viď?"
"Mám. A díky."
Zavrtí hlavou a povzdechne si. "Máme s policií dobré styky. Správně bychom tě jim měli vydat, ale to by se pak museli vrátit domů i všichni ostatní, u kterých byl spatřen talent a odvedli jsme je," přemýšlí nahlas. "Takže co s tebou?"
Nadechnu se. Je načase povědět celý příběh.
A tak Eliasovi povím všechno od začátku. Jak zmizela moje matka, Cassidy, setkání s ním, výslech, jak jsem si dala dohromady, že bych mohla najít i mámu. Cesta do Amsterodamu, návštěva tety a nakonec továrna.
Když skončím, pozoruje mě a rty má jako jednu tenkou linii. Chápu jeho obavy. Můj příchod nevěstí nic dobrého.
"Víš, že teď by to tady mohlo lehnout popelem a my v poutech, pokud tě zde najdou? Naše organizace pomáhá policii, to ano, ale jen v případech, kdy hrozí skutečné nebezpečí, nebo když potřebují víc mozků na přemýšlení. Mají své zásahové jednotky a podobně, ovšem na šest horkých případů nestačí sami, a tak nám jich pár vždy svěří. Ale neví o tomhle, neví o našich talentovaných lidech. Byl by to obrovský průšvih, kdyby se to provalilo," vrtí hlavou a založí si ruce na hrudi.
"Omlouvám se. Myslela jsem..chtěla jsem zpátky svou jedinou kamarádku a mámu," snažím se zadržet slzy, ale už se nezadržitelně valí ven. "Nevíš jaké to je…neviděla jsem ji jedenáct let, Eliasi. Myslela jsem, že je už mrtvá. Když se pak naskytla tahle možnost…já jsem prostě myslela jenom na ni. Je mi to moc líto."
Ticho v místnosti narušuje jen můj přidušený pláč. Elias sedí ztuhle na své židli, pak ale vytáhne z šuplíku papírové kapesníky, obejde stůl a přitáhne si židli naproti mně. Podá mi kapesníky a já jeden vytáhnu, hlučně se vysmrkám a pak ho vyhodím do koše vedle stolu.
"Nebreč," natáhne se ke mně a vezme mou ruku do té své. "Vím, jaké to je nemít jednoho rodiče. Svého tátu jsem nikdy nepoznal. A neboj, něco vymyslíme. Nenecháme to tady lehnout popelem a pokusíme se najít tvou mámu. Jak jsi říkala, že se jmenuje?"
"Linda Franková," popotáhnu a snažím se uklidnit a nemyslet na svou ruku v té jeho.
"Tu neznám," zamyslí se, "ale je možné, že tady vystupuje pod jiným jménem."
"A co teď?"
Usměje se. "Myslím, že jsem dostal nápad. Suzanne uvolnila místo v letu do Moskvy na mezinárodní dopadení toho jejich sériového vraha. Sjede se tam asi deset Stínů z deseti zemí, a při téhle příležitosti vítězná skupina Stínů dostane finanční odměnu za dopadení. Bude to taková vážná soutěž. Můžeš letět s námi a pokusit se vraha dopadnout se mnou a ještě dalšími lidmi. A myslím, že v Moskvě tě nikdo hledat nebude."
Přikývnu, nadšená tou novou možností. "To by šlo. Jenom neumím střílet nebo tak něco."
"Někteří lidé od nás tam už jeli napřed, takže je možné, že tam třeba bude i tvá matka. Cassidy mimochodem letí s námi. A se střílením si nedělej hlavu. Výcvik bude na místě."
"Děkuju, Eliasi. Ale mám z toho strach."

"Není za co. A já tam budu s tebou. Slibuju."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 12. prosince 2013 v 16:27 | Reagovat

To s tou tetou jsem nečekala... Myslela jsem, že ji někam zavře a ne že ji pustí a ještě ji v tom bude pomáhat...A ten konec.. takový rychlý zvrat... Snad se jí v Moskvě nic nestane a najde matku, i když o tom pochybuji... :-) Rychle další kapitolu!!

2 Ami Ami | E-mail | Web | 12. prosince 2013 v 19:20 | Reagovat

Skvělý, taky jsem myslela, že ji ta stará tetka někam zavře a ono nic :-D A pak tohle! Si jako děláš srandu! Takže jako pohni s další a Elias se mi líbí :-)!

3 Bella-Kejtý<3 Bella-Kejtý<3 | Web | 14. prosince 2013 v 8:28 | Reagovat

Jsi staršně moc talentovaná a úžasná. Píšeš skvělé povídky a tohle není výjimka :3 Moc se mi to líbilo :)) už se těším na další kapitolu :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama