Iluze/ Amsterodam

4. prosince 2013 v 10:03 | Zoey |  Iluze

Iluze

3. Amsterodam

Počet slov||2324
Dosavadní počet slov||6048


Zazvoním na zvonek u domovních dveří a chvíli přešlapuju na mokrém chodníku. Otevře mi Cassidyina máma, a chvíli na mě zaraženě kouká.
"Dobrý den," pozdravím rozechvěle. Oči má zarudlé pláčem, a nevypadá zrovna přívětivě, ale i přesto mě pozve dál. Usoudím, že už ví, jak nakonec celý případ uzavřeli. Přijde mi jí líto.
"Potřebuješ něco?" zeptá se v předsíňce. Sundám si boty a kabát, a deset vteřin přemýšlím nad odpovědí.
"Ještě než Cassidy...ještě než prostě zmizela, dělaly jsme spolu ve škole projekt, a informace z její strany bych potřebovala pro jeho dokončení," řeknu a propletu si za zády ruce, aby se mi netřásly.
Odpověď, která vzápětí přijde, mě vyděsí. "Nezmizela. Odešla," řekne smutně Cassina máma. "Ale můžeš se podívat v jejím pokoji, třeba tam něco najdeš. Ještě jsem tam nebyla od toho dne."
Vzpomenu si na noční telefonát, kterým to všechno začalo, a otřesu se. I když už je to několik dní, stále mám vzpomínky hodně ostré. Potlačím zoufalství a vyběhnu po schodech do pokoje mé kamarádky.
Je to tu stejné, jako když jsem tu byla naposledy. Velký psací stůl přeplněný papíry, tužkami, skicami a štětci, skříň, poličky s knížkami a drobnými cetkami nad postelí plnou plyšáků a koberec zabírající polovinu podlahy. Cassidy měla vždycky malý pokojík.
Jako první se vrhnu na stůl. Začnu prohrabávat obrázky, papíry krouží ve vzduchu spirály, než dopadnou na zem. V obrázcích ale nenajdu nic, co by nasvědčovalo, kam by mohla jít. Prohlížím šuplíky, poličky, listuju knihami, ale ani po čtvrt hodině nic nenajdu. Dochází mi čas. Každému je jasné, že obyčejné "informace k projektu" nemůžu hledat tak dlouho.
Beznadějně otevřu skříň a téměř se vyděsím. Je z poloviny prázdná. Všechno oblíbené oblečení zjevně zmizelo spolu se svou majitelkou, pomyslím si a zabrousím pohledem k posteli. Cassidy měla svého oblíbeného plyšáka, bez kterého nedala ani ránu od dvou let. Za chvíli létají pokojem medvědi, psi, kočky, ale nikde malá šedivá koala s modrýma očima.
Sednu si na postel, všechny naděje ztracené. Vyčerpaně se chci svézt na koberec, když v tom se mi v půli cesty dolů zaryje do zad roh nějakých tvrdých desek. Jsem už na zemi, ale odrhnu peřinu i s polštářem. Nic. Zkusím nadzvednout matraci, a vtom mi vypadne přímo do klína tlustý sešit v deskách. Nadepsaný je jednoduchým slovem. Deník. Rozechvěle ho otevřu.
13. dubna 2010 skví se první stránka. Okamžitě přeskočím o dost dalších stránek dál, a skončím na říjnu 2013.

2. října
Jsem ráda, že Rachel znám. Je s ní hrozná zábava. A taky tak miluje kreslení! Pořád se spolu bavíme o nových technikách. Má dobré nápady.
Doma to je špatné. Táta se včera vrátil z dlouhého pobytu v nemocnici (3 týdny!) a máma je strachy bez sebe, aby se mu zase něco nestalo. Teď to bylo jen krátké selhání srdce, ale co přijde příště? Rakovina si mého tátu bere, postupně, ale celého.
Zrovna minulý týden, kdy jsme za ním byly s mámou, nám lékař řekl-
Nemám potřebu číst dál. Prolistuju dalších pár stran, a nakonec se dostanu k zajímavému zápisu z dvacátého šestého října. Dnes je druhého listopadu, vybaví se mi. To není zas tak dávno.
24. října
Po pár dnech si opět zapisuju. Neměla jsem čas. Tátovi se přihoršilo, a tak se snažím mámě pomáhat, co to jde. Navíc mám velký problém, ještě k tomu všemu ostatnímu. Řekl mi, abych to nikde nezaznamenávala, ale tohle sem napsat musím.
Přes dva dny mi chodily anonymní dopisy s žádostí o setkání v opuštěné továrně kousek od čtvrti, kde bydlím. Nakonec jsem to už nevydržela, a šla tam. Není to úplně odlehlé místo, kousek od mého domu, chodí tam okolo lidé z práce. Nebála jsem se.
Když jsem spatřila hnědovlasého kluka se zelenýma očima, znervózněla jsem. Nevypadal zle, ale i tak je lepší být obezřetný. Představil se mi jako Elias.
Potom mě zatáhl do té továrny. Ne násilím, samozřejmě. Zeptal se, jestli to chci řešit venku, nebo raději vevnitř. Usoudila jsem, že mu mohu věřit, a tak jsem zvolila druhou možnost- i z důvodu, že začalo pěkně pršet.
Vevnitř mi řekl úplně všechno o tom, proč je tady, a proč zrovna já. Nemůžu sem psát naprosto všechno, co kdyby to někdo objevil, ale ten příběh zněl jako vystřižený z nějaké detektivky. Dal mi dva na rozmyšlenou, jestli s nimi půjdu, nebo ne. Pak se s ním opět setkám na stejném místě.
Po tom setkání jsem se celá klepala. Ale jsem pro ně důležitá, jak řekl. Budu o tom muset popřemýšlet.
Mám ledové ruce, když obracím na další stránku. Datum je 26. října, tedy o dva dny později. V den, kdy se měla setkat s Eliasem, který čirou náhodou vypadá úplně stejně jako ten kluk, kterého jsem potkala na ulici.
26. října
Těsně před tím, než jsem se měla odebrat na setkání s Eliasem, jsem sešla dolů do obýváku. Máma s tátou seděli na gauči, táta na přístrojích. Nebyl to hezký pohled. Chtěla jsem se s nimi rozloučit, ale najednou se táta beze slova zhroutil na bok. Přístroje začaly pípat, ukazovaly nepravidelný tlukot srdce, a špatný dech, a mě bylo jasné, že se děje něco zlého. Zavolala jsem záchranku, přijeli a odvezli ho i s mámou, která byla naprosto v šoku. Řekla, abych zůstala doma a nikam nechodila. Ze setkání tedy sešlo. Celá otřesená jsem přemýšlela, jak dát Eliasovi vědět, co se děje, ale nemohla jsem na nic přijít.
Dilema se vyřešilo samo. Protože viděl odjíždějící sanitku, přišel k nám domů a mezi dveřmi jsem mu dala svou odpověď. Měl radost, a dal mi bližší instrukce. Začala jsem si pomalu chystat věci, protože datum odjezdu je naplánované na 28. října.
Při představě, co jsem to udělala, že tu nechá mámu s tátou samotné, se mi dělalo špatně, ale měla jsem pocit, že budou mít aspoň o starost méně. A Eliasův návrh mě zaujal, tak proč ho nezrealizovat...
Ale koho budu ještě postrádat, bude Rachel. Moje milá kamarádka. Vsadím se, že mě bude hledat, a tak doma nechávám tenhle deník, kam jsem psala všechny ty roky, co jsem psát potřebovala. Třeba ho objeví, a přečte si, kam jsem odešla. I když jsem to sem nenapsala, ona moc dobře ví, jak nesnáším psaní a němčinu vůbec.
Tímhle se asi loučím, a doufám, že to nenajde nějaký šílený polda.
Bez dechu dočtu poslední řádky a zaklapnu deník. Tímhle mě Cassidy tedy dostala. Jak mohla jen tak odejít, zmizet, beze slova ke svým ubohým rodičům, a beze slova ke své nejlepší kamarádce?
Něco mi ale na posledním zápisu nesedí. Otevřu znovu sešit, a pročítám poslední odstavec. Nejdivnější mi přijde to s tím, jak nesnáší psaní a němčinu. Proč by sem něco takového psala?
Zírám na stránku, a chci smést z papíru nějaké smítko. Přejedu po něm prstem, ale nezmizí. Nakloním se blíž, a najednou rozeznávám dvojici čísel tenounce napsaných tužkou. 62.
Potom mi dojde, že deník má očíslované stránky. Horečně listuju dál a nakonec hledím na skicu, opět načrtnutou obyčejnou tužkou. Vidím křivé domky, spoustu kol, lidí, a na protější stranu se dívám přes kanál. Zamračím se, protože je mi to všechno povědomé.
Chvilku mi trvá, než se dostaví prozření, ale pak mi to dojde. V tomhle městě svobody kde je povolené snad všechno přeci bydlí moje teta Anna. Naposledy jsem tam byla minulé léto. Vždycky mi přišlo, že je to tam všude stejné, všechny domy, kolemjdoucí. To město ve mně navíc nevyvolávalo nikdy dobré pocity.
Což by mohlo znamenat, v mozku mi horečně šrotuje, že Cassidy odjela do Amsterodamu.
Ale ne.
-----+-----
Cestou domů skoro běžím. Hned potom, co jsem došla k té děsivé myšlence, popadla jsem deník a chvatně se rozloučila. Není nic horšího, než odjet do Amsterodamu, jako mladá dívka, s neznámým klukem. Nevím sice přesně, jaký byl Eliasův návrh, ale napadají mě děsivé věci.
Táta není doma. Netuším, co dřív. Nejprve sednu k počítači a vyhledávám vlakové spoje z Berlína do Amsterodamu, potom vybírám kasičku, a nakonec si sednu na postel a zírám do zdi. Vím, že musím odjet, a najít svou kamarádku dřív, než se stane něco hrozného. Ale zároveň je mi jasné, že bych to mohla oznámit policii, a oni by ji našli za mě. Nemůžu přece opustit tátu jen tak najednou. Mám strach, že by to už neunesl. Manželka i dcera nezvěstné...
A pak mi hlavou probleskne myšlenka. Elias řekl stejnou větu, jakou mi říkávala moje máma. Co když v tom je taky zapletená? Mohla bych je najít obě, a pak se vrátit zpátky.
Po tomto rozhodnutí si sbalím několik důležitých věcí do zeleného batohu. Náhradní oblečení, mobil, nabíječku, sluchátka, knížku, další oblečení, a peníze na jízdenku. Vím, kde budu bydlet, moje teta mě určitě vezme k sobě, navíc bydlí nedaleko nádraží, kam přijedu. Bohužel na ni nemám telefon, abych jí svou návštěvu předem ohlásila.
Obléknu se, a v kuchyni naškrabu na kus papíru rychlý vzkaz pro tátu.
Musela jsem nutně odjet, protože mám tušení, kam zmizela Cassidy. Nehledejte mě. Vrátím se brzy, slibuju. Rachel.
To, že možná najdu i mámu, tam už nedopíšu.

Nádraží kousek od naší čtvrti je velké, staré a špinavé. U pokladny si koupím jednosměrnou jízdenku do Amsterodamu, a pak se posadím na lavičku a čekám až přijede vlak. Kolem projde několik bezdomovců, ale nikdo mi nevěnuje pozornost. Snažím se ji na sebe neupoutávat.
Konečně přisupí po kolejích, zelené odřené vagony. Vevnitř si v rychlosti najdu prázdné kupé, přesvědčena, že neusnu.
Je pozdní odpoledne. Ukážu svou jízdenku průvodčímu.
"Cestuješ sama?" ptá se. Přikývnu. Podám mi jízdenku zpátky a odejde.
Zbytek cesty strávím přemýšlením, co se mnou bude dál.
-----+-----
Do Amsterodamu dorazím kolem sedmé hodiny ranní dalšího dne. Jsem hrozně rozlámaná, a i když jsem nakonec usnula, vůbec se necítím odpočatě. Cesta byla tak dlouhá.
Vystoupím a opřou se do mě sluneční paprsky, chladné, ale pořád tu jsou. Když projdu nádražní budovou a dostanu se na ulici plnou lidí, spadne mi ze srdce obrovský kámen. Zvládla jsem to. Jsem tady. Napadne mě, že jsem měla obrovské štěstí. Cestou mě mohl někdo otravovat, ale neotravoval. Zdá se, že mi nebesa pro jednou přejí.
Dostat se k tetě bude jednoduché. Bydlí asi tři ulice dál, cestu si pamatuju už dlouhá léta. Teď si ale vychutnávám ten pocit dosavadního vítězství. Je mi jasné, že Cassidy je tady, a Amsterodam velký. Jsem ovšem rozhodnutá ji najít.
Procházím mezi lidmi, tamhle někdo kouří, tady pije. Na prostitutky je ještě dost brzy. Ne že bych je nějak nesnášela, ale nerada o tom mluvím.
Vidím tu černé i bílé lidi. Všichni vypadají docela v pohodě. Kolem projede na kole dívka s dlouhými vlasy, které jí vlají za zády. Směje se.
U vstupních dveří malého domku mé tety zaváhám. Co když není doma, nebo mě nebude chtít u sebe přespat? V tom případě bych si asi musela najít levné ubytování. Někde...
Zazvoním. Chvíli se nic neděje, ale potom se ozve rachocení klíče v zámku, a dveře se otevřou. Spatřím bělovlasou rozcuchanou ženu ve vybledlém růžovém županu a pantoflích. Tváří se zmateně.
"Kdo to tady sakra," začne holandsky, pak se zarazí a údivem se jí rozšíří oči. Pousměju se na ni.
"To jsem já, Rachel, teto. Přijela jsem za tebou-" nedořeknu větu, a ona mě obejme, na ulici, v županu, přede všemi.
"Holčičko moje!" říká zkomolenou němčinou. "Tak dlouho jsem tě neviděla. Jsi tu s tátou? A proč takhle ráno a bez ohlášení?" ptá se a podívá se na mě. Ruce má položené na mých ramenou, obličej jí rozřazuje úsměv.
"Víš," začnu, "to by bylo na dlouhé povídání...a jsem tu sama," řeknu a ona mě zatáhne dovnitř.
"Tak to mi všechno pěkně povíš, mladá dámo. Předpokládám, že tě sem zavedlo něco velmi důležitého," zamkne dveře a vede mě po schodech nahoru do patra.
"Je to moc důležité," v kuchyni si odložím batoh a sednu na židli.
Postaví vodu na čaj. "A co to tedy je?"
"Zaprvé, zmizela mi kamarádka. Podobný případ, jako před lety s mámou," začnu nervózně. Teta si sedne naproti mně a přitáhne si mé ruce do svých dlaní. Poslouchá.
"A taky myslím, že bych spolu s ní mohla najít i mámu," dokončím.
Zadrhne se jí hlas a zalesknou oči. "Ty snad víš kde je Linda?"
Zavrtím hlavou. "Ne přesně místo, ale vím, že v tomhle městě."
Po tvářích se jí skutálejí slzy. Udiveně na ni koukám. S mým tátou se o zmizení své sestry bavila vždy zcela otevřeně. Snad nikdy jsem ji neviděla plakat.
Jednou rukou si slzy rychle setře. "To nic, zlatíčko. Schází mi, víš."
"Mě taky," povzdechnu si. Chvíli je ticho, které nakonec přeruší pískání konvice. Teta vstane, a pak už jen pozoruju, jak se míhá po kuchyni a chystá mi snídani, o kterou jsem ani nežádala.
"Nezdržím se tady dlouho," začnu. Jsem netrpělivá. "Musím jen najít Cassidy a mámu."
Otočí se od kuchyňské linky a rázně zavrtí hlavou. "Tohle by měla řešit policie, ne ty sama. Víš co se ti na cestě sem mohlo stát? A co táta, ví vůbec, kde jsi? Jistě je strachy bez sebe. Rachel," zní rozzlobeně a všechen zármutek je najednou pryč, "tohle nebylo správné rozhodnutí."
Dojde mi to okamžitě. Zachovala jsem se jako malé dítě, které chce maminku. A kamarádku. Vystavila jsem se nebezpečí pouličních zlodějů a násilníků, aniž bych si to všechno uvědomila. Byla jsem vážně pitomá.
Nechci brečet. "Moc mě to mrzí," šeptnu a koukám mlčky z okna.
Sedne si naproti mně, přede mě postaví čaj a koláč. "Jez, zavolám tátovi, aby si pro tebe přijel," zamračeně se natahuje po telefonu.
Málem se zadusím prvním soustem. "Proboha, ne! Ty to nechápeš!" vyhrknu. "Mám šanci najít mámu, a i kamarádku! Copak ty nechceš aby se tvoje sestra zase objevila?"
Smutně se usměje. "Holčičko, pro mě je Linda už dávno ztracená. Nemá cenu ji ještě hledat. Stejně si myslím, že už není mezi námi. Je to už dlouho, co se ztrazi
Říká to tak odevzdaně, že mě zamrazí. Vzdala to. Totálně to vzdala. Potom mi dojde, že u dospělých se žádné pomoci nedočkám. Protože jenom já mám těch několik málo důkazů, stébel, kterých se jako tonoucí mohu chytit.
Takže budu muset pátrat na vlastní pěst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Camilla Camilla | Web | 4. prosince 2013 v 15:29 | Reagovat

No teda :D Začíná to být hodně napínavé. Jsem zvědavá, co to je za plán, když kvůli němu Cassidy opustila rodiče. :D
Honem další kapitolku :-)

2 Ami Ami | E-mail | Web | 4. prosince 2013 v 15:52 | Reagovat

WooooW! Sakra! Mohla jsi to napsat i delší!!! Je to tutově BOŽÍÍÍÍ!!!! Jsi fakt dobrá, takže dělej, šup, ať je tu co nejdřív další kapča!!! Je to naprosto biží povídka a jsem zvědavá jak to vlastně souvisí s její mámou, už vím, že se ztratila, ale co dál?

3 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 7. prosince 2013 v 8:07 | Reagovat

jé!! krásný nový dess! a k tomu ten článek.. BOMBA!!! :-D  :-D

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 12. prosince 2013 v 16:13 | Reagovat

Wow..! dokonalé... Je mi ji trochu líto, že se musí potýkat s takovými nepříjemnostmi. A že ta její teta chce zavolat tatínky,  když já na jejím místě bych to taky nejspíš udělala..:-) Hned jdu na další kapitolu, je to úžasný!:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama