Iluze/ Zmizelá

14. listopadu 2013 v 13:32 | Zoey |  Iluze

Iluze

Počet slov 1945||Dosavadní počet slov 3530

1. Zmizelá



"Tati, co by se mi asi tak mohlo stát?" namítnu rozčileně už asi podesáté.
Povzdechne si a přes tvář mu přelétne tmavý stín. "Asi nic," řekne. "Ale mám z toho nějaký divný pocit."
"Co je špatného na tom, že chci jít s kamarádkou do kavárny?" odpovím nevrle. "Proč nemůžu být aspoň jednou jedinkrát jako ostatní?" pokračuju dál, i když se cítím provinile. Pak ale spatřím v tátovo očích záblesk hněvu, a okamžitě zmlknu. Vždyť se o mě bojí jen proto, že…
"Jenom nechci ztratit ještě tebe," zamumlá a podívá se z okna, vystaven mým palčivým pohledům. Ztěžka polknu a beze slova popadnu svou tašku. Co nejrychleji se obuju, natáhnu na sebe bundu, ale když sahám po klice, zadrží mě jeho ruka.
"Rachel," řekne, "nemusíš být pořád stejná jenom kvůli mně. Vzpomeň si, co by řekla máma. Klidně běž, holčičko. Ale dávej pozor na stíny." Opakuju si s ním v duchu. Ano, to by přesně řekla máma, a potom bych si mohla odejít po svých.
"A proč," v krku mám knedlík, "proč to s tebou nemůže být stejné? Proč mi to taky nemůžeš říct, a proč prostě nemůžu jít, aniž by sis o mě dělal obrovské starosti?"
"Protože nejsem jako ona. Promiň Rachel."
Zavrtím hlavou a vyběhnu ven. Ani se neohlédnu přes rameno. Utíkám po tlejícím listí, skrz špinavou vodu louží, popraskané chodníky, zaprášenými šedivými ulicemi, kde projíždějí auta a vítr honí igelitové pytlíky a útržky letáků. Zastavím až tři ulice před kavárnou, kde mám sraz s Cassidy. Opřu se dlaněmi o kolena a trochu se předkloním, abych se lépe vydýchala. Musela jsem běžet hrozně rychle. Nejsem na to moc zvyklá.
Kolemjdoucí mě přejíždějí pohledy, ale nikdo se neobtěžuje zastavit a zeptat se, jestli jsem v pořádku. Abych se přiznala, dnes mi to vůbec, ale vůbec nevadí.
Z přemýšlení mě najednou vytrhne chlapecký hlas a dvě ruce, které mě podepřou, až se opět narovnám. Hledím na pohledného hnědovlasého kluka se zelenýma očima. Vidím, že se mu pohybují rty, jako by něco říkal, ale já ho neslyším.
Zkusím několikrát polknout, a najednou opět slyším a zaplaví mě celá symfonie zvuků- mokrá kola aut kvílících na silnici, která projíždí kolem nás, kapky deště dopadající na zem, a jeho hlas.
"…a jestli se ti něco nestalo," říká zrovna ten kluk. Nechápavě na něj hledím, a odhrnu si mokré vlasy z obličeje. Začalo pršet a ani jsem si to neuvědomila.
"Co jsi to," musím si několikrát odkašlat, "co jsi to říkal?" vypravím ze sebe ztěžka. Rozesměje se.
"Ptal jsem se, jestli jsi v pořádku a jestli se ti něco nestalo," zopakuje, a mě se nahrne krev do tváří. Ani toho kluka neznám, a už ze sebe dělám hloupou.
"Jsem v pohodě. Díky," řeknu a pokusím se o úsměv. "Ale teď už musím jít, čeká na mě kamarádka."
Přikývne. "Jasně. Běž, ale dávej pozor na stíny," dodá a vysloví to, jako by to byla denní rutina, jako by to slovo už pro něj nemělo žádný význam. Asi mě to mělo ohromit, ale já ztuhnu a na chvíli se zase ocitám v době, kdy mi bylo pět, a matka stála u mé postele, hladila mě po vlasech a šeptala mi pořád dokola tuhle větu. To bylo den předtím, než nadobro zmizela. Nikdy už jsem ji neviděla. Zmizela beze stopy, a zůstala po ní jen ta jedna věta, kterou mi opakovala celých pět let, den co den. Běž, ale dávej pozor na stíny. Nikdy jsem nepochopila její význam.
"Odkud to znáš?" ta slova mi hořknou na jazyku. Zamračí se a ruka mu zamíří ke krku, kde má zavěšený na kožené šňůrce přívěsek ve tvaru letícího ptáka. Nervózně si s ním pohrává, zatímco přemýšlí jak mi asi odpovědět. Rukáv na pravé ruce mu trochu sklouzne dolů a odhalí tak spletité tetování, které pokrývá celý hřbet ruky, od kloubů prstů po konec zápěstí. Jsou to nesmyslné čáry, které se vzájemně propojují, ale přijít na význam tohohle znaku by asi trvalo dost dlouho. To tetování je mi povědomé. Jako bych ho už někde viděla…
"To je z jedné knížky," řekne nakonec. "Asi už bys měla jít. Tvá kamarádka by si mohla dělat starosti."
Chci mu říct, že Cassidy je zvyklá, že chodím pozdě, ale už se otočí a zmizí mezi davem lidí, kteří spěchají kolem. Rozběhnu se za ním, vrážím do ostatních, ale nemám šanci ho dohonit. Chci se ho zeptat, jak se jmenuje, kde přišel k tomu tetování, a odkud zná větu typickou pro mou matku. Místo toho se ale dostanu o tři ulice dál k proskleným dveřím kavárny, a přes sklo vidím Cassidy sedět u stolku pro dva. Čeká na mě, a už mi nezbývá, než vejít dovnitř a omluvit se za pozdní příchod.
----+----
Po dvou kouscích citrónového koláče a hrnku kávy se cítím o trochu lépe. Sice pořád nemůžu dostat z hlavy toho záhadného kluka, ale aspoň je tu Cassidy se kterou bych si mohla povídat. Ale i ona dnes vypadá jaksi nesvá. Nervózně se rozhlíží kolem sebe, každou chvíli kontroluje displej svého mobilu, neposlouchá mě. Pak dokonce vytáhne svůj skicák a začne jím listovat. Jako bych tu nebyla.
Promluvíme obě ve stejnou dobu. "Cassidy, děje se něco?" řeknu já a ona začne: "Jdu si pro další kafe…" a pak se zarazíme. Zavrtím hlavou a ona se omluvně pousměje.
"Klidně běž," povzdechnu si a pozoruju, jak míří k pokladně. Pak mi pohled padne na její napůl otevřený skicák, jistě plný zajímavých kreseb. Neodolám a natáhnu se pro něj.
Prvních pár stránek jsou jen hrubé náčrtky a čmáranice, pak je ale vidět, že se Cassidy snažila. Je víc na abstraktní obrázky než na kreslení do detailů. Procházím barevné kombinace barev, většinou symbolizujících podzim nebo zimu. Některé jsou naprosto uchvacující.
Když už pokračují jen prázdné stránky, chystám se skicák zavřít, pak se mezi nimi ale zableskne modrá propiska. Prolistuju celý skicák a snažím se najít tu kresbu. Nic. Prolistuju ho znovu, a najednou mezi dlaněmi svírám stránku plnou čar.
Jsou úplně ve stejném rozestavení, úplně stejně propojené, na stejném místě stejná čára. Obrázek je doslovná kopie tetování, které jsem zahlédla u toho záhadného kluka. Papír se mi v prstech rozechvěje, jak se začnu neovladatelně třást. Co má tohle znamenat?
"Promiň, že mi to tak trvalo, ale byla tam hrozná…" Cassidy přijde ke stolu, v ruce hrneček s kávou. Chvíli jen třeští oči na její skicák v mých rukou, ale potom zprudka postaví kávu na stůl a vytrhne mi obrázky z ruky.
Chvíli jen sedím, zatímco si rozhořčeně balí své věci. Dnes má sebou dvě velké tašky napěchované věcmi, jako by někam jela.
Dojde mi, že bych měla něco udělat, něco říct, a tak k ní natáhnu ruku. "Cassidy, jen jsem se chtěla podívat. Promiň," řeknu , a ona se ke mně otočí se smutný úsměvem na rtech.
"To je v pořádku," upije z hrnku. "Jsem ráda, že se ti mé kresby tak líbí." Silná ironie.
"Jsou krásné." Silná pravda.
Zabloudí očima ven na mokrý chodník a lidi, kteří pospíchají kolem schovaní pod deštníky. Dneska není zrovna nádherné počasí, ale mám pocit, že to ji tolik netrápí. Cítím ve vzduchu něco většího. Děsivějšího.
"Podívej," začnu a získám si její pozornost, "jestli se něco stalo, klidně mi to můžeš říct. Jsem tvá kamarádka. Neměly bychom mít před sebou téměř žádná tajemství."
Nervózně se zasměje. "Kéž bych ti to mohla říct, Rachel. Ale tohle spadá pod to slovo téměř. Téměř žádná. A tohle tajemstvím zůstat musí," odloží nedopitou kávu a v rychlosti se oblékne. Následuju jejího příkladu. Tady už si nemáme co říct.
Venku chvíli stojíme rozpačitě vedle sebe, ale pak Cassidy prohrabe jednu z tašek a roztáhne nám deštník. Chystá se k odchodu.
"Tak ahoj," řekne a zvedne deštník nad hlavu.
"Ahoj. Uvidíme se zítra."
"Zítra," souhlasí váhavě a pak se otočí a vydá se opačným směrem, než jdu já. Chvilku ji sleduju a pak se i já vydám směrem k domovu.
Cestou přemýšlím, jestli už bude táta doma z práce. Pracuje v knihovně jako knihovník. Nechci se s ním potkat. Minimálně o to nestojím. Potom, co zmizela, máma se mě snažil vychovávat co nejlépe. Ale jako otec nestačil chodit do práce, vyzvedávat dítě ze školy, učit se s ním. A tak jsem se celkem brzy osamostatnila. Každopádně mu to nemám za zlé- pořád je jediný kdo mi zbyl. Až na matčinu sestru Annu, která žije v Amsterodamu, a vidím ji jednou do roka, jsem nepoznala žádné prarodiče, a jsem jedináček.
Zabraná do myšlenek dorazím k našemu domu. Je vmáčknutý mezi dvěma dalšími, a nemá ani předzahrádku a ani zahrádku. Chodník před dveřmi je úzký, a dva lidé se na něj vedle sebe stěží vejdou. Věčně tu jezdí auta, večer zase křičí opilci, co se právě vypotáceli z nedaleké hospody. A navíc bydlíme blízko Hlavního nádraží. Vlaky mi ani tolik nevadí, ale je tu díky nádraží víc lidí, protože hodně jich směřuje právě tam. Žít v úplném středu Berlína je někdy skutečně depresivní.
V kuchyni v rychlosti popadnu něco k jídlu a zrovna se chystám proplížit okolo dveří od obýváku do svého pokoje, když mě táta zaregistruje a až příliš hlasitě pozdraví.
"Jak bylo?" objeví se ve dveřích. Stojím před ním, v ruce zbytek zeleninových tortil od oběda, promáčené vlasy a vylekaný výraz. "Jsi v pořádku?" dodá, když mě spatří.
Odkašlu si. "Dobrý. Jenom jsem trochu unavená, nic víc. Asi si půjdu brzy lehnout. Dneska toho na mě bylo trochu moc."
"Děje se něco? Pohádala ses snad s Cassidy?" zamračí se a na čele se mu objeví ustarané vrásky. Byl rád, když jsem si našla před rokem kamarádku, která mě brala takovou, jaká jsem. Nikdy se se mnou nebavila o mojí rodině, a já na oplátku ignorovala fakt, že její otec má pokročilou rakovinu a ostatní si z toho utahují. Vycházely jsme spolu. Až dodnes. Dneska se všechno změnilo.
"Ne, nic se neděje. Jenom je dneska prostě divný den," vyrazím do schodů, a teprve když za sebou zavřu, dveře pokoje se dokážu pořádně nadechnout. Odložím tortily na stůl, převléknu se z mokrých šatů a pak mlčky dělám úkoly. Celou dobu mi ale hlavou poletují myšlenky. Myslím na toho kluka, a na Cassidy. Na tátu. A na mámu. Na její zrzavé vlasy a zelené oči, které jsem po ní zdědila. Po tátovi mám zase hnědé vlasy. Probírám se vzpomínkami na dětství, snažím se vybavit si něco víc, než jen ten poslední den s matkou. Ale nic. O hodinu později se vyčerpaná zhroutím do postele, úkoly nedodělané z nedostatku potřebné duchapřítomnosti, a okamžitě usnu. Naštěstí beze snů.
----+----
Probudí mě otravný vyzváněcí tón mého telefonu. Do uší mi proniká jízlivé crrcrrcrr crrrr které postupně nabývá na hlasité intenzitě. Rozespale natáhnu ruku tím směrem, kde se nachází svítící obrazovka, a přijmu hovor, aniž bych se podívala, kdo volá. Budík na nočním stolku ukazuje půl třetí ráno.
"Ano?" zamumlám do telefonu. Odkašlu si a zopakuju to.
"Rachel? Tady Clara, Cassina máma," ozve se z reproduktoru její vystrašený hlas. "Není u tebe Cass?"
Instinktivně se rozhlédnu po tmavém pokoji. "Ehm, ne. Není. Stalo se něco?" Teď už jsem vyděšená i já.
Bezmocně vzlykne. "A kde jsi ji naposledy viděla? Naposledy byla přece s tebou, ne?" ptá se v okamžení. Zamyslím se. Přece v té kavárně...
"Byla jsem s ní dneska v kavárně. Vlastně včera," řeknu rychle. "Zdála se mi být taková nesvá. A mimochodem, neodpověděla jste mi na otázku. Co se stalo?" dodám.
Na druhém konci je chvíli ticho. Slyším svůj vlastní dech a srdce mi tluče tak rychle, až se bojím, že škobrtne a nadobro se zastaví. Něco se určitě stalo. Něco zlého. Tohle ticho nevěstí nic dobrého.
Ozve se zapraskání a pak věta, která málem zapříčiní, že upustím telefon a začnu ječet na celý svět, proč mě připravil o jediného člověka, který mi ještě rozuměl.
"Cassidy zmizela."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 14. listopadu 2013 v 18:35 | Reagovat

Wow.. dokonalé! Zajímalo by mě, co se jí stalo. A co znamená pořád ta věta o stínech. Nemá to něco společného s tím zmizením? :D Každopádně rychle další kapitolu!

2 .Putta .Putta | Web | 14. listopadu 2013 v 18:39 | Reagovat

Zajímavé a tajemné. Skvěle napsaná kapitola :)

3 Ami Ami | E-mail | Web | 14. listopadu 2013 v 19:20 | Reagovat

Hele Zoey, Ty máš co říkat!!! Pohni s další kapitolou, jinak se neznám !!!! :-) Zajímá mě, co to všechno znamená a co ty stíny...Brr, hlavně pohni s další :-D

4 ellnesin-blog ellnesin-blog | Web | 15. listopadu 2013 v 13:58 | Reagovat

Další! Tahle byla boží, tak jsem zvědavá na další.

5 Camilla Camilla | Web | 15. listopadu 2013 v 20:52 | Reagovat

Asi ti začnu vyhrožovat :D Chci další :D Je to krásný a zajímá mě co bude dál... Proč sakra zmizela?

6 Ell Amaterasu Ell Amaterasu | E-mail | Web | 16. listopadu 2013 v 10:36 | Reagovat

Vypadá to dobře, je to napínavé a jistě si přečtu další díly :) Moc pěkně píšeš ;)

Jinak do SB-ček tě beru moc ráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama