Iluze/ Odložené případy

22. listopadu 2013 v 14:42 | Zoey |  Iluze

Iluze

2. kapitola- Odložené případy

Počet slov||1581 Dosavadní počet slov||4789

Víc se vykecávat nehodlám. Užijte si kapitolu, komentáře potěší :)


Nikdy bych si nepomyslela, že mě budou vyslýchat na policejní stanici, jako podezřelou. Ještě mě neobvinili z Cassidyina záhadného zmizení, ale rozhodně k tomu nemají daleko. Tu noc, co mi zavolala Cassina máma, jsem už neusnula. Okamžitě jsem vzbudila tátu, oznámila mu situaci a problém, ve kterém jsem se ocitla. Další hodiny, které nám zbývaly do svítání a do osmé hodiny ranní, kdy jsem se měla dostavit na policii, jsme přemýšleli, co budeme dělat. Pokud nenajdou žádné důkazy, neobviní mě. Každopádně problém s tím mít rozhodně budu. Byla jsem poslední člověk, s kterým Cassidy mluvila. Budu všem muset podrobně popsat, co se stalo, co řekla, jak se chovala. Ale pokud jim řeknu, že jsme se napůl pohádaly, že jsem v jejím skicáku našla nákres toho tetování, které měl ten záhadný kluk, který by s tím mohl nějak souviset- všechno se mi zhroutí před očima. A navíc, nikomu jsem o tom klukovi neřekla. Ani tátovi. Takže další podezření. Rozhodnutí, že to uchovám v tajnosti, mi bylo jasné už od začátku. Věděla jsem to tak nějak instinktivně. Ten kluk nevypadal nepřátelsky. Přece ho teď nezradím. Ani kvůli Cassidy.
Celé hodiny jsem si nacvičovala svou lež, kterou jsem vnutila i tátovi. Sešla jsem se se svou nejlepší kamarádkou v kavárně, povídaly jsme o škole, malování, úkolech, počasí a lidech ze školy, potom jsme si šly každá po svém. Jako by to nejlepší kamarádky skutečně udělaly. V jiných případech. Ano, byla trošku nervózní. Jenom trošku, nic zvláštního.
Čekárna na stanici je vymalovaná odpornou barvou hořčice, a sestává se pouze ze stolku zaplněného letáky a časopisy, a tří židlí. V místnosti už sedí jeden muž. Má hnědé vlasy a pod očima se mu rýsují tmavé kruhy. Je hrozně hubený. Přemýšlím, co tu asi dělá. Posadíme se s tátou na zbylé dvě židle, a čekáme, až nás zavolají.
Jako první jde dovnitř táta. Zůstanu v čekárně sama jen s tím mužem, a tak si chvíli čtu noviny. Celou titulní stránku zabírá tučný nápis SÉRIOVÝ VRAH ŘÁDÍ V MOSKVĚ. Nechci číst takové věci a tak vrátím týdeník zpátky.
Celých patnáct minut mi dělá společnost tísnivé ticho. Potom, se dveře kanceláře otevřou a vykoukne hnědovlasý mladík v uniformě. Zamžourá na mě skrz obroučky brýlí.
"Slečna Franková?" zeptá se a já přikývnu. "Pojďte dál." Zblednu a začne mi zběsile bušit srdce. Založím si ruce na hrudi a vejdu do kanceláře. Ve dveřích se minu s tátou, který právě míří opačným směrem. Povzbudivě se na mě usměje.
Oknem dopadá dovnitř bledé ranní slunce a v jednotlivých paprscích světla víří částečky prachu. V rohu místnosti sedí vzpřímeně jako pravítko na židli Cassidyina máma, v ruce nervózně žmoulá ramínko od růžové kabelky, která se jí nehodí k zeleným šatům. Vedle ní stojí další policista s rukama za zády.
Uprostřed místnosti je psací stůl doslova přetékající štosy papírů, dokumentů a jiných úředních záležitostí. Jinak je místnost zcela holá, bez nábytku. Za stolem sedí muž s širokými rameny, vlasy černými jako uhel a tmavě hnědýma očima, v nichž mu pohrávají jiskřičky. Zřejmě tu má navrch, jeho uniformu zdobí různá vyznamenání. Poznám inspektora. A není blbý.
"Dobrý den," pozdravím rozechvěle a sednu si na židli před stolem. Ten obrýlený mladík co mě sem přivedl, si stoupne ke dveřím. Nemám kam ani jak utéct, i kdybych chtěla. Každopádně, nebudu se unáhlovat.
"Inspektor Hewitt," potřeseme si rukou, přičemž já své jméno jen tak zamumlám. Teď jen doufat, že moje lež bude dost přesvědčivá.
Zapne diktafon. "Vyslýcháme vás v záležitosti záhadného zmizení slečny Cassidy Hawkinsové, údajně vaší nejlepší kamarádky. Souhlasíte s tím?" jde rovnou k věci.
Nadechnu se a snažím zachovat chladnou hlavu. "Ano."
"Byla jste podle všech dosavadních výpovědí poslední osobou, se kterou přišla do styku. To také nepopíráte?"
"Nepopírám," odpovím. "Ale chtěla bych upozornit, že mohla mluvit ještě s jinými lidmi, na své cestě domů."
Inspektorovi, se zablýskne v očích. "Mohla. Ale to už nevíme."
"Tudíž jsem hlavní podezřelá, pokud to tak mám vnímat."
Zaujatě si prohlíží své dlouhé bílé prsty. "Jste, ale nemáme žádné důkazy, kterými bychom vás mohli obvinit." vzhlédne. "A ani po výslechu nejbližších vaší kamarádky jsme žádné nedostali."
Místností se ozve hlasitý vzlyk. Zabloudím pohledem k paní Hawkinsové, která si utírá obličej do papírového kapesníku. Když ho odtáhne, má rozmazanou řasenku kolem očí a vypadá ještě starší než doopravdy je.
"Paní Hawkinsová…" nedořekne inspektor. Když vzlyky neustávají, kývne směrem k policistovi vedle ní, a ten ji odvede z místnosti pryč.
Když se za nimi zaklapnou dveře, nastane ticho. Inspektor si několikrát odkašle, a potom začne znovu mluvit.
"Co jste dělaly, když jste svou kamarádku viděla naposledy? Popište nám její chování."
Srdce mi sevře ledová ruka. "Povídaly jsme si v kavárně. Zdála se mi být v pohodě. Chovala se úplně přirozeně."
"V pohodě," přemýšlí a prohlíží si mě svýma hnědýma, teď už nepřátelskýma očima. "Zdála se vám být v pohodě."
"Ano!" zvýším hlas. "A byla bych ráda, kdybyste mě přestal považovat za malé dítě a mluvil se mnou normálním tónem."
"Slečno Franková. Byla jste někdy u výslechu?"
Zavrtím hlavou. "Ne."
"Stejně by vám ale mělo být jasné, že byste se mnou mohla jednat trochu uvážlivěji, a že policii nezajímá, že s vámi nemluvíme normálním tónem- nás zajímají fakta o případu unesené," vycení skrz zuby a tvrdě se na mě podívá.
Mám obrovský vztek. "Nemusela být unesená," vyklouzne mi. Ani nevím, jak ta slova přišla. Ale jsou tady. A už je nemůžu vzít zpátky.
"Jak to myslíte? Nemusela být unesená?" zeptá se a zkoumavě si mě prohlíží. Pak vezme propisku a něco naškrábe na kus papíru.
Zkouším se z toho vyvléknout. "Tak jsem to nemyslela, já jsem jenom -"
Vstane. "Myslím, že nám toho už víc nepovíte. Ještě nějaké zvláštnosti, co byste nám mohla sdělit?"
Vybaví se mi její tašky. "Měla sebou hodně tašek. Dvě velké, a vypadaly, že jsou úplně napěchované věcmi. Každopádně nemám tušení, že by měla někam odjíždět." Na víc slov se nezmůžu.
Pokývne hlavou. "Dobře. Můžete jít."
Vypotácím se ze dveří a první co spatřím je paní Hawkinsová objímající toho cizího muže. Dojde mi, že to asi musí být její manžel trpící rakovinou. Inspektor stojící za mnou si odkašle a oba se od sebe odtrhnou.
"Ještě nad zmizením vaší dcery popřemýšlíme," začne. "Do dvou dnů bychom měli vědět, co se tak přibližně stalo. Výpovědi všech známých nám velmi pomohly. Já osobně si myslím, že vím, co se s Cassidy stalo." řekne a než se paní Hawkinsová stačí nadechnout ke své otázce, zvedne varovně prst a dodá: "Ale nejdřív si to musím ověřit."
Venku se na mě táta úlevně zašklebí. "Tak jak to šlo?"
"Ale dobrý," mávnu ledabyle rukou. "Stejně jsem zvědavá, co si chce ověřovat, nebo co si vůbec myslí."
"Zajdeme na oběd?" zeptá se. "Dneska vařit vážně nechci."
"Věřím. Dvakrát lasagne s dvojitou dávkou sýra?" vyslovím starou objednávku. V hospodě v naší ulici vaří ty nejlepší. A navíc je to blízko.
"Jistě, madam," nabídne mi rámě. Udivuje mě, jakou má dnes zlehčenou náladu. Od matčina zmizení takový dlouho nebyl. Cítím pocit viny, za to, že jsem mu lhala.
Odcházím s pocitem, že jsem někoho zradila. A nejen jednoho člověka. Teď už jich je víc.
Nejlepší kamarádka. Kluk, kterého jsem nikdy nepoznala. Vlastní otec.
----+----
Další dva dny se snažím udržet v klidu, ale pořád přemýšlím, co se mohlo stát Cassidy. A do toho pak přicházejí i další a další věci s tím spojené.
Asi bych se zbláznila nevědomostí, nebýt té jistoty, že inspektor Hewitt něco ví. Každým dnem doufám v zadrnčení telefonu, ve kterém se ozve jeho hlas oznamující mi, že Cassidy je zpátky. Snad nikdy jsem po ničem tak netoužila.
Třetího dne zrovna s tátou večeříme. Zazvoní telefon, nikdo z nás se ani nehne, a teprve potom cinkne příbor o talíř a já se řítím k vyzvánějícímu telefonu.
"Ano?" zeptám se zadýchaně. Srdce mi divoce buší, mám pocit, jako bych jela na horské dráze.
"Mám pro Vás bohužel nemilou zprávu. Po delším uvažování jsme s kolegy došli k názoru, že Cassidy zmizela dobrovolně," ozve se inspektorův hlas.
"Jak to myslíte, dobrovolně?"
"Měla sebou sbalené tašky, i když neměla nikam odjíždět. Zřejmě se chovala nervózně, to nám prozradil tvůj otec. A Cassidyina matka sama říkala, že byla její dcera poslední dobou dost zamlklá, a nezvykle nepozorná. Takže se nejednalo o únos, ale dobrovolný odchod."
Ztuhnu. Kam by mířila? Proč? Co ji k tomu mohlo vést? Všechno se ve mně svírá a telefon mi málem vypadne ze zpocené ruky.
"A co chcete dělat dál?" zajíknu se. "Musí přece existovat řešení. Pošlete o tom zprávu, a dají to do televize. Lidé ji budou hledat s námi. Musí být možnost, jak ji najít. Kamery, svědci, spoustu věcí!"
"Slečno Franková," začne, a jeho hlas zní unaveně, "není možné vystopovat její cestu po tak velkém městě, jako je Berlín. Mohla jít kamkoliv. Na sever, na jih, dolů, nahoru. Jediné kamery byly v té kavárně, a potom už jsme ji na záznamech z jiných míst nikde nenašli. Snažili jsme se, ale takhle to prostě nepůjde. Je mi to líto."
Chvíli jsem zticha. Inspektor taky. Potom promluví.
"Rozhodli jsme se, že z nedostatku potřebných důkazů odložíme případ Cassidy Hawkinsové do složky Odložené případy."
'Rozhodli jsme se, že z nedostatku důkazů odložíme případ Lindy Frankové do složky Odložené případy.'
Ty dvě věty mi zní v hlavě ještě dlouho po tom, co upustím telefon a svezu se po zdi na podlahu. Ještě dlouho potom, co ležím v posteli tváří ke stropu. Ještě dlouho po tom, co se odhodlám navštívit rodinu mojí nejlepší kamarádky a najít k ní svou vlastní cestu.

Ještě dlouho po tom, než je opět spatřím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella-Kejtý<3 Bella-Kejtý<3 | Web | 22. listopadu 2013 v 15:00 | Reagovat

Páni, je to úžasné :3 Napínavé už se těším, jak to bude pokračovat :)

2 Ami Ami | E-mail | Web | 22. listopadu 2013 v 17:31 | Reagovat

Ty nás teda napínáš, honem s další!!!!

3 Milča Milča | E-mail | Web | 22. listopadu 2013 v 22:30 | Reagovat

Joj, co je asi s Cassidy? :D
Celou tu dobu, jsem byla napnutá jako struna a ono žádné vysvětlení!:D
A honem, chci další nebo tentokrát začnu mozky žrát já! :D

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 23. listopadu 2013 v 14:31 | Reagovat

Wow.. dobrovolně? O tom silně pochybuji, ti policajti taky do toho mohli vložit víc  snahy.
Už se těším, co vymyslíš dál. Co s tím hodlají udělat.. Tak rychle piš.. :-)

5 Camilla Camilla | Web | 24. listopadu 2013 v 10:45 | Reagovat

Nom, začíná to být zajímavé. :D
Jsem zvědavá :D Honem další :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama