Brundibár

12. listopadu 2013 v 18:10 | Zoey |  Drobnosti každodenního života

Je to už docela dlouho, co jsme tu operu zpívali se sborem naposled.
Přesněji den.
Ale i tak už mi to připadá jako celá věčnost. Věčnost to i možná je, pro ty, kteří to zpívali před sedmdesáti lety. Ale abych se přiznala, je to vážně zážitek, vidět ty lidi, kteří to skutečně zpívali v koncetračních táborech, a byli za to rádi. Mluvit s nima, a vidět že i oni si ta slova stále pamatují. Že i ty vzpomínky musí být neskutečně ostré.
Jsem ráda, že jsem se na tuhle operu přihlásila, byť neumím německy ani slovo, a celé prázdniny jsem tomu taky věnovat nechtěla. Teď nastává čas pro mojí kamarádku V., která mě doslova dotáhla na první zkoušku, vrazila mi noty do ruky a řekla, cituji, 'Budeš zpívat, a i kdybych tě ty slova měla učit ve dne v noci.'
Tím to vlastně začalo. Celé letní prázdniny jsem chodila na zkoušky, každé úterý. V. tam byla pokaždé, a pomáhala mi s výslovností. S tím jsme si vlastně pomáhali všichni. I když jsem v to na začátku nevěřila, na soustředění sboru 28. srpna jsem operu uměla nazpaměť, a to i s tou výslovností a vším tím okolo.
Zbýval jediný problém. Museli jsme tu operu sehrát. A tak se jelo v září, hned po začátku školy do Německa, do malého sportovního střediska, s velikou tělocvičnou, a chatkami, a kde se nám za čtyři dny povedlo nacvičit úplně všechno. Do nejmenších podrobností, s hudbou, kostýmy, kdo má kdy přijít na plac a tak dále.
Pak jsme se museli rozloučit. Smutné. Našla jsem si docela dost nových známých, a angličtina na okamžik (jen na okamžik) ovládla můj vesmír. Nicméně, ještě toho bylo tolik před námi.
Uplynulo září, a téměř celý říjen. Na konci října jsme náš sbor jeli do i orchestr Regensburgu, kde jsme se ubytovali v rodinách našich kamarádů z Cantemusu. To jsem se seznámila s E., která se hned po V. stala mojí nejlepší kamarádkou co se týče sboráků. Den co den (přesněji víken a den) jsme trénovali v divadle Velodrom (mimochodem v překladu cyklistický stadion) a nakonec zakončili náš úspěch dvěma představeními. Pak "hurá" domů a zpátky do školy.
Ale ještě tady pořád bylo něco do budoucna.
Na začátku listopadu přijeli Němci do Plzně. Ubytovávala jsem E. a nesmírně jsem si víkend užila. Šli jsme do Planetária a Techmánie, a koukali se na Simpsonovi a já překládala. Vážně neexistuje nic lepšího než přemýšlet jak se řekne rozdrcené kosti a vypíchnuté oční bulvy (nepřišla jsem na to, a tak se E. spokojila s větou 'Homer want kill Bart' )
V pondělí, neboli včera jsme měli v divadle dvě představení, kam se přišli podívat i ti lidé, kteří to skutečně zpívali v Terezíně a Osvětimi (tahle paní mluvit nechtěla). V Regensburgu nikdo nebrečel, ale když nám pak na tihle staroušci na pódiu před všemi říkali, jaké to bylo, a po konci prvního představení jsme zašli do zákulisí, všichni němci brečeli. Hrozně. Hrozně moc. Inspicionentka. Kostymér. Maskérka. Režisérka. Dirigent. Brundibár. Tlumočník. Sboráci z Cantemusu a PDSka. E. V. Já. All people cried.
Bylo to tak moc dojemné. Pro ty všechny lidi. Nikdy jsem neviděla tolik plačících lidí najednou. Všechny to naprosto odrovnalo, a to nejde popsat. To byste museli prostě vidět, a dokonce i ty čtyřleté holčičky zaraženě mlčely.
Na druhé představení jsme se všichni psychicky líp připravili, ale dopadlo to stejně. Nebyla jsem už tolik zaražená, ale chápala jsem, jaké to asi musí být pro ty němce, že musí mít někdy pocit, že je hází všichni do jednoho pytle, a oni za to přece nemůžou...tahle generace. Že nám vyvraždili polovinu národa a nejen nám. Museli se cítit fakt zoufale.
Ale zvládli jsme to. Tleskali nám vestoje, a to je skvělý pocit, že za odvedenou práci vám zatleskají, za všechny ty nervy, že Pepíček je někde v Německu na testu a má být na generálce, že vypadla elektrika a nejdou mikrofony, ty negativní věci, to všechno odpluje někam za obzor, když tam takhle stojíte, usmíváte se na všechny okolo, brečíte, a vlastně se cítíte jako byste byli v úplně jiné dimenzi. Jaká je, zda zlá nebo dobrá, to už je na vás.
Tenhle den, 11.11. 2013 jsem brečela tak moc, že to snad ani nešlo víc. Protože po tomhle dnu už nás nic nečeká. V roce 2015 končí dotace od města Plzně, a pak už bude nic. Brundibára si zazpívám až když budou otvírat za dva roky nové divadlo. A lidi z Cantemusu taky dlouho neuvidím. Johanesse, Maxe, Philipa, Franky, Sally, E., Lenu, Anju, všechny, všechny, všechny, všechny je uvidím až za dlouhou dobu. Oni si tu operu ještě zazpívají, protože mají peníze. My ne.
Co bych dala za to, prožít to všechno ještě jednou, vrátit čas a žít jenom v tom červenci, srpnu, září, říjnu a listopadu. Asi to nikdy nebude možné, ale byla bych moc ráda, protože lidi z Cantemusu, a Brundibár jako opera mi dali vážně moc. Přála bych vám, abyste i vy mohli tohle zažít.
Bylo to vážně fascinující. Přesáhlo to všechny dimenze a věci, až na pár, co jsem kdy zažila.

Ve Velodromu



Page tittle +

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Camilla Camilla | Web | 13. listopadu 2013 v 14:20 | Reagovat

Kéž bych uměla zpívat :D
A máš pravdu, je opravdu dojemné vidět brečet sál lidí. :-) Já hraju divadlo a kolikrát se nám povedlo lidi rozbrečet :D

2 Ami Ami | E-mail | Web | 13. listopadu 2013 v 17:42 | Reagovat

Já zpívat neumím :D A už zase někam jedete? Jo, skvělí, já nehraju ani divadlo :D Mně dělá problém stát před celou třídou a recitovat a nebo číst svoje přiblblé slohovky :-D

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 13. listopadu 2013 v 18:00 | Reagovat

škoda že neumím zpívat, hrát ani nic podobného.. jsem děsně nenadaná! :-) Ale musí to být úžasný zážitek...

4 Kate Kate | Web | 22. listopadu 2013 v 19:54 | Reagovat

To mě mrzí, že skončíte. :/ V dnešní době je opravdu všechno závislé na penězích... :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama