Vyhodnocení literární soutěže

24. září 2013 v 10:03 | Zoey |  Kecy v kleci
Takže, vyhodnocení mojí malé soutěže.
Své výtvory poslali dva lidé. Ach, i tento počet potěší :D Nuže, aspoň jsem to neměla tak těžké, rozhodnout se, kdo zvítězí. Nakonec vyhrála...


Milča z blogu detimesice.blog.cz! Je to moje SB a její příběh Umělkyně, mě hodně, hodně zaujal. Druhou soutěžící byla Ami, která zaslala ochutnávku své povídky Lasturové oči. Právem jí náleží druhé místo. Oběma gratuluji, a dále si můžete přečíst jejich příběhy!

Umělkyně

Jen tančit a smát se. Prožívat radostné chvíle dětství. Pro Xen-Lu to problém nebyl. Odjakživa byla přitahována zábavou. Zábavou ve smyslu umění. Milovala zpěv, tanec, sochání, vytváření různých nástrojů a šití. Až do té doby než poznala její opravdovou vášeň. Malování.
Bylo jí pouhých dvanáct let, kdy se k tomuto druhu umění připoutala celým životem. Jen nevěděla, že i takový byť obyčejný koníček se může zvrtnout v její smrt.
**********************
Nabrala barvu na štětec. Poslední tah červenou. Jen kousek od toho, aby dokončila své již desáté veledílo. Hotovo.
Xen-Lu odložila štětec s paletou a zadívala se na obraz. První, co ji napadlo, když se na něj podívala, bylo jaro. Jaro v plné kráse. Rozkvetlé Sakury, slunce, tekoucí potůčky safírově modré vody, hrající si děti v parku a spousty jiných věcí. Téměř cítila vůni květin a stromů.
Opatrně, aby nezamazala sebe ani nezničila obraz, ho sundala ze stojanu a opřela o zeď v jejím malém domečku. Bylo jí v té době šestnáct, žila sama v domě, který zdědila po matce a jedla to, na co si vydělala. Zatím se živila malováním obrazů krajin či portrétů. Ani nevěděla, co ji bavilo více. Došla do kouta místnosti a rozhlédla se. Přemýšlela, kam obraz pověsí. Jednou možnou alternativou byl strop, protože ten jako jediný nebyl zaplaven obrazy či skicami. Nábytkem v místnosti byla rozvrzaná dřevěná židle-pokreslená, stejný stůl- pokreslený, malá skříň se všedním oblečením a kimony- pokreslená a o něco větší postel- dřevěná a pokreslená.
Zprudka vydechla a sjela na zem. Nechtěla ten obraz prodávat. Ani jiné z těch, které měla pověšené na zdech. Byla k nim citově připoutaná, ke každému měla vzpomínku. Například obraz, co nakreslila vloni v zimě. Znázorňoval tichou, téměř mrtvou krajinu pokrytou sněhem. Nakreslila ho, protože tím chtěla vyjádřit svou nechuť k zimě.
Pohledem přejížděla na obraz Jara a obrazy na zdi. Nevěděla, jak se má rozhodnout.
Tak vstala a vydala se ven. Přešla kolem malé zahrádky, kde si pěstovala trochu zeleniny a prošla brankou. Klid, který při malování namalovala byl ten tam. Scéna, kterou viděla, jakoby vypadla z jejího obrazu. Na ulicích byly děti, smějící se a křičící. Honily se na vzájem, schovávaly se pod stromy a utíkaly před rozzlobenými matkami buď svými či cizími. Do toho všeho zářilo slunce a foukal teplý vítr, který roznášel všude možně po okolí růžové okvětní lístky Sakur a radost. Jako na zavolanou se k Xen-Lu rozběhlo pár stejně starých dětí a vleklo ji do kolektivu.Všichni v něm dělali legraci, tančili s Xen-Lu na hudbu, kterou ani neznala a ona se v té chvíli cítila doopravdy šťastná. Cítila, že zapadla někam, kde na ni lidem záleží. Nakonec, když nastal večer a i starší začali únavou odpadávat, Xen- Lu na okamžik odtáhla pryč jedna holka. Vypadala mladší než ostatní, také byla o hlavu menší než Xen-Lu a měla i světlejší odstín vlasů.
"Já jsem Nay-Chi,"představila se jí a uklonila se tak, jak bylo zvykem a slušností.
"Xen-Lu,"opáčila a poklonu ji oplatila.
Dívka se usmála a pokračovala.
"Nikdy jsem tě tu neviděla. To je škoda, protože mi připadáš sympatická. Budeš tu i zítra? Mohly bychom se třeba někam projít."
"To by bylo skvělé,"souhlasila Xen-Lu a pokývala hlavou.
Nikam ven nechodila už léta a kamarádku naposledy měla ve školce. Byla ráda, že se konečně někam podívá.
"Jsme domluvené,"řekla Nay-Chi a obrátila se, protože na ni jakási žena s výrazným přízvukem volala.
"Musím jít, matka mě volá. Uvidíme se zítra ráno tady."
S tímto příslibem odběhla za ženou.
Xen-Lu si sedla na jednu z laviček a sledovala, jak se postupně všechny děti i ti starší vytrácejí domů v tom pořadí, jak na ně rodiče volali. S přicházející nocí už na ulicích zůstala Xen-Lu sama. Líbilo se jí to. Být obklopena tmou, neviděla, nezpozorována.
Byla menší kosa, ale jí to nevadilo. Ani si toho nevšimla. Hvězdy začaly pomalu vycházet, zářit na temné obloze, zhasínaly se slabá světla vycházející z domů a celkově se všichni vydávali spát. Xen-Lu odolala pokušení dojít si pro skicář a scenérii si nakreslit a šla domů. Oblečená, tak jak přes den byla, následovala příklad ostatních a šla spát…
Kykyryký.
Protivný zvuk sousedovi ječícího kohouta, Xen-Lu probudil. Už při probuzení se cítila nevyspale a tušila, že ten den bude mít Den "Blbec". Převlékla se do čistých šatů, umyla se a připravila si snídani. Stihla si ještě k tomu vylít na čisté šaty čaj takže se musela převléct do jiných. Tím vše zlé začalo.
Při práci na zahrádce zjistila, že jí všechnu zeleninu okousali slimáci či housenky proto nevyrostla tak jak měla. Když začala kreslit nový obraz tak si všimla toho, že se jí rozbila paleta a že potřebuje novou. A ona peníze nazbyt neměla. Aby toho nebylo málo tak si při žehlení spálila několikery šaty.
Vztekle odložila žehličku a šaty shodila na zem. Jediným světlem pro ni byla procházka na kterou se chystala jít.
Zavřela za sebou dveře a rozhlédla se po ulici. Nay-Chi už na ni čekala, sedíc na jedné z laviček. Shodou okolností na stejné jako včera seděla Xen-Lu.
"Můžeme jít?"zeptala se jí, když k ní Xen-Lu došla.
Přikývla. Nay-Chi se vydala ulicí vlevo a nikam nezabočovala. Xen-Lu, která ji následovala tušila, že cesta vedla z města. Dohnala Nay-Chi a pokoušela se navodit konverzaci.
"Odkud vlastně pocházíš?"zeptala se jí.
Nay-Chi se zastavila a zadívala se do dáli vzhůru k horám.
"Asi sis všimla, že jsem jiná než ostatní, co? Je to proto, že nepocházím odsud. Narodila jsem se daleko. Pochybuji, že tu zem někdo bude znát. Jsem spíše po otci než po matce a sem jsme se přistěhovaly, když mi byly dva roky. Otce si nepamatuji."
Trošku zrychlila jakoby něco uslyšela a pak strnula.
"Co se děje Nay-Chi?"zeptala se jí, když to v tu chvíli uviděla sama.
Přímo před nimi se zjevili jezdci na koních, mířící k nim. Dívky stály jako ochrnuté na cestě a ani mrkat nemohly. Když k nim jezdci dojeli, prostě je chytli za pas přehodily si je přes koně a ujížděli s nimi pryč.
Xen-Lu se vyděšeně podívala na Nay-Chi, kterou vezl vedlejší jezdec. Ta jí pohled oplácela. Jely dlouhou dobu krajinou, kterou ani neznaly až náhle se před nimi ocitla pevnost. Už z dálky se blížícím jezdcům otevřela brána a oni tak mohli hned vjet dovnitř. Přijeli až k branám jakéhosi starobylého hradu, tam dívky shodily ze sedel a odvlekly je dovnitř. Cestou někam do neznáma jim svázaly ruce, aby nemohly utéct a pak když se zastavili v místnosti, obě strnuly.
"Poklekněte,"přikázali jim jezdci a nenápadně ukázali na krále.
Dívky poslušně poklekly a čekaly na to, co bude dál.
"Nuže,"začal král, "dovolil jsem si vás unést z dobrého důvodu. Již léta pátrám po umělkyni, která prý umí nádherně malovat, ale většinu maleb neprodá. A to jsi ty."
Ukázal na Xen-Lu.
"Tu druhou můžete zabít,"prohlásil znuděně král a ukázal na Nay-Chi.
Xen-Lu se snažila zmítat. Udělala by cokoliv, aby mohla Nay-Chi pomoci, ale v tu chvíli byla úplně neschopná. Nay-Chi na rozdíl od ní byla se smrtí smířená a vypadala, že to i docela čekala.
Jezdec stojící nad ní vysunul meč a čistou ranou jí uťal hlavu. Xen-Lu znechuceně odvrátila zrak.
"Tak, teď, když máš motivaci, myslím, že můžeš začít malovat."
"Koho?"nechápala Xen-Lu.
"Královnu přece,"prohlásil král samozřejmě a ukázal za sebe na mladou, spanilou dívku, která si natáčela pramen havraních vlasů na prst a dívala se na svůj odraz v zrcadle.
**********************
Poté uběhly, dny, měsíce, kdy se pokoušela nakreslit královnu. Nebylo by třeba ani psát, co bylo předtím, vše bylo stejné. Ráno Xen-Lu pustili z vězení, dali jí najíst a až do večera se pokoušela nakreslit královnu, která jí v práci nepomáhala tím, že se neustále hýbala. Až když se začalo stmívat, odvedli Xen-Lu do vězení.
Tohle byl den jako jiný. V tu chvíli se Xen-Lu opět trápila nad královninou zlomyslností. Měla už obraz téměř hotový, ale stále se jí nepodařil nakreslit královnin obličej jelikož se poslední týdny královna při malování všelijak šklebila.
"Musíte sedět nehybně,"napomenula ji mírně Xen-Lu snad po tisícáté, ale královna ji nevnímala.
Xen-Lu plná zlosti prostě vzala královniny rysy a od oka je tam načrtla. Ještě ten den oznámila králi, že obraz je hotov. Na večer král uspořádal velkou hostinu a pozval na ně spousty lidí. Xen-Lu měla půjčené sváteční šaty jedné služky a byla pochopitelně nervózní, protože večeře uběhla rychle jako voda a pomalu se chystala chvíle, kdy chtěl král všem ukázat obraz. Sám ho ještě neviděl.
"Ticho prosím. Nyní vám ukáži obraz na kterém pracovala naše hradní umělkyně celé tři měsíce,"řekl s radostí král a strhl z obrazu plátno.
Všichni, hlavně královna v tu chvíli zalapali po dechu. Xen-Lu se v té chvíli chtěla propadnout pod zem. Tělo bylo perfektní to ano, ale obličej byl tak příšerný jako by patřil monstru.
Xen-Lu se poočku podívala na královnu, která zbrunátněla a zakřičela:
"Utněte jí hlavu!"
Očividně to myslela vážně, protože se k ní dva "jezdci" začali přibližovat. Vytáhli meče z pochev a ve stejnou chvíli se po Xen-Lu vrhli. Ta proti nim neměla nejmenší šanci, ale stále se jejich ranám vyhýbala. Až ve chvíli, kdy přestala být opatrná se jeden jezdec rozmáchl mečem a téměř bezbolestně jí usekl hlavu.
Xen-Lunina hlava odpadla od těla a odkutálela se pryč zatímco její tělo, mrtvé se sesunulo na zem. Podlaha v celé místnosti se začala plnit její vzácnou krví.
Lidé v místnosti začali tleskat…
**********************
Asi si říkáte, kdo jsem já a jak vůbec Xen-Lunin příběh znám. Znám ho, protože byl zaznamenán. Tuto část příběhu, kterou vám teď povím jsem v příběhu vynechala, ale řeknu ji. Já byla sousedka Xen-Lu v cele vedle. Po celou tu dobu, co tam byla mi vyprávěla svůj příběh do té doby než se dostala sem a zbytek příběhu znám díky tomu, že jsem na té večeři byla a poté z ní v pořádku utekla pryč. Abych však uctila Xen-Luninu památku, celý tento příběh sepíši a dám ho svým potomkům, kteří to dají svým a ti těm dalším…

A tak se stále bude mluvit o té nejnadanější výtvarné umělkyni na světě. Bude se mluvit o dívce Xen-Lu!


Lasturové oči

Usínám pod hvězdami...Pod širou oblohou. Usínám a přitom spát nemohu. U hrobu spatřím stráž stát. Oči Lasturové na mě hledí, otevřu oči a výkřik mi z hrdla unikne na povrch. Oči Lasturové přicházejí blíž...a blíž. Přivírám své olivové oči, ale jsem jako omámená, vlasy mi padají do tváře, přerývavě dýchám a oči Lasturové mě nutí dívat se do těch...krásných Lasturových očí.
Dívám se...
Dívám...
A mé bezduché tělo se najednou zhroutí do blátivé země a o něco se udeří do hlavy, u dychy obehnaného hřbitova. Už vidím jen černočernou temnotu...
Co když, ty krýsné lasturové oči byli oči ducha? Nebo něčeho...mnohem horšího?

***

Vyletím do sedu...Vlasy temně kaštanové barvy se mi lepí ke tváři, když se jich dotknu, polije mě studený pot. S hrůzou v očích se podívám na svou dlaň...
Je od...od krve!
Temně rudý proud krve mi stéká po dlaních až k pažím. Můj dech je poněkud moc rychlý, tep mi vystřelil hodně vysoko. Už...už se chystám k výkřiku, když v tom si vzpomenu na svůj až neobvykle živý sen. Oklepu se hrůzou, vyskočím na nohy. Jsem poněkud malátná, stačilo by, aby z otevřeného okna zataženého světlou azurovou látkou zafoukal vítr a spadla bych na zem, kde leží otevřené knihy, poházené oblečení a čokoláda.
Co tu dělá čokoláda?
Vypadá to tu, jako by se tudy prohnalo tornádo...Dojdu po špičkách do koupelny a pustím vodu. Zděšeně od umyvadla odskočím, neunikne mi ani tichý výkřik, který vydám, jak jsem si spálila prsty. Voda, která bývá vždy studená je horká jako rozžhavená láva. Pomalu přistoupím k umyvadlu, polštářky prstů se dotknu proudu vody. Teď má voda teplotu jako obvykle, přidám malinko na teplotě a ponořím si ruce do umyvadla, nachvíli se zamyslím a pak si teprve vzpomenu, že jsem ještě nenašla špunt. Vyndám své ruce, které byly ještě před chvílí od krve a bloudím po koupelně. Za chviličku se vítězně uculím. Špunt je můj...
Znovu ponořím ruce do vlažné vody a zavřu oči, myšlenkami se pořád vracím ke svému snu. Kdo nebo co byly ty Lasturové oči? A co to bylo za místo? A proč jsem měla ruce od krve? Vyndám ruce z vodou naplněného umyvadla a nahmatám ručník. Utřu si ruce a osuším si vlasy, odtáhnu se od ručníku a mrknu na něj. Žádná krev. Pokrčím rameny a potichoučku se vrátím do svého pokoje.
Roztáhnu světle azurové závěsy vykouknu z okna. Nad hlavou mám hvězdy, které září jako milión lampiček v nekonečné tmě. Zatáhnu závěsy a vrátím se do postele. Chvíli jen tak koukám do stropu a snažím se zahnat slzy mrkáním, po několika minutách to vzdám a rozbrečím se, zabořím tvář do polštáře, abych ztlumila svoje vzlyky. Po hodině brečení konečně usnu. Ponořím se do světa snů a modlím se, aby se mi nezdál zase ten sen, který se mi zdává tak často. Ale tuto noc, byl neskutečně živý...

Obě soutěžící měly skutečně poutavé a krásné příběhy. Ještě jednou gratuluji :)
Zoey
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 24. září 2013 v 15:07 | Reagovat

:-) Tak aspoň druhé místo :-)
Milče móóóc a móóóc gratuluju :-), je to vážně úžasně napsané :-)

Doufám Zoey, že bude nějaká další suprová soutěž :-)

2 Milča Milča | Web | 24. září 2013 v 15:33 | Reagovat

Wow, já vyhrála??? Já vyhrála??? :D
To snad ani není možné! Vždyť Ami je o hodně lepší než já :).
Ale i tak děkuji Zoey :D.
Mám z toho šííílenou radost :D  :D  :D
[1]: Ano Ami, také ti gratuluji :-)

3 Ami Ami | E-mail | Web | 24. září 2013 v 16:09 | Reagovat

[2]: No, to bych neřekla, Ty jsi stokrát zkušenější než já :-)
Ještě jednou móóóc gratuluju :-D

4 Kate Kate | Web | 24. září 2013 v 16:28 | Reagovat

Gratuluji vám oběma. ;)

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 24. září 2013 v 20:39 | Reagovat

Krásné a gratuluji.. Promiň, chtěla jsem se zúčastnit, ale nějak jsem zapomněla.. :D

6 cambera cambera | Web | 24. září 2013 v 20:53 | Reagovat

Moc oběma gratuluji!
Bohužel jsem asi zapomněla, že se nějaká soutěž koná a tak jsem se nezúčastnila, ale příště to napravím a někam si to napíšu. :-)

7 Bella-Kejtý<3 Bella-Kejtý<3 | Web | 25. září 2013 v 11:00 | Reagovat

Páni gratuluju. Strašně moc se omlouvám, že jsem se nezúčastnila, mrzí mě to :(

8 sarush ef sarush ef | Web | 25. září 2013 v 17:27 | Reagovat

Obě jsou fajn.

9 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 25. září 2013 v 17:35 | Reagovat

mrzí mě, že jsem se nezúčastnila, ale na druhou stranu bych se ušetřila omluv, protože nestíhám.. :-D  :-D pěkně to vypadá obojí.. ;-)  ;-)

10 Angela Angela | E-mail | Web | 26. září 2013 v 16:17 | Reagovat

Oběma moc gratuluji! Příběhy jsou nádherné... :)
Zúčastnit jsem se chtěla, ale v poslední době vůbec nestíhám, tak snad někdy příště. :)

11 lilliinka lilliinka | E-mail | Web | 27. září 2013 v 11:49 | Reagovat

Škoda, že jsem to nevěděla, určitě bych se přihlásila. Mě tyhle věci prostě baví. Každopádně oběma holkám moc gratuluju:)

12 Lory Lory | Web | 28. září 2013 v 18:17 | Reagovat

Krásné, moc gratuluju ;)

13 ellnesin-blog ellnesin-blog | E-mail | Web | 28. září 2013 v 19:16 | Reagovat

Příbĕhy jsou super, promiň Ami, ale já bych se rozhodla stejnĕ jako Zoey.

14 ellnesin-blog ellnesin-blog | E-mail | Web | 28. září 2013 v 19:16 | Reagovat

[13]: Jo a obĕma gratuluji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama