Kapitola 9.

9. srpna 2013 v 10:03 | Zoey |  Děti Soumraku

Takže po hodně dlouhé době, po třech měsících!
Moc mě to mrzí, ale Děti Soumraku mi teď vůbec, ale vůbec nejdou do hlavy. Snad už to bude do budoucna lepší :)


Bianca
Když jsem otevřela ty dveře, netušila jsem, co mě za nimi čeká. Netušila jsem nic a tak jsem se ani nestačila nadechnout, než mě pohltila ledová masa vody hrnoucí se ze dveří.
Strhla mě do chodby a umlčela můj beznadějný výkřik. Do plic se mi nahrnula voda, a dokonce slaná. Voda z oceánu.
Pocítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. Bála jsem se oceánu a vody. Hnusil se mi pohled na ty velké, modré vlny s bílými vrcholky. Bála jsem se řas, připadaly mi jako pouta, slizká a zbarvená do odporně zelené a hnědé barvy. Bála jsem se té nekonečné vodní plochy.
Smýklo to se mnou dozadu a pak zase dopředu. Chodba zmizela, byla jsem v oceánu. V očích mě štípala sůl ale stejně jsem je nechala otevřené. Vlny mě tlačily dolů na dno, ale já jsem ani nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Všude okolo mě byla zelená, modrá a hnědá voda.
Najednou jsem ucítila okolo zápěstí tlak a vzápětí mi došlo, že to jsou řasy. Trhla jsem rukou směrem k sobě, ale neviditelná řasa mi nedovolila s ní pohnout. Vzápětí došlo i na nohy a za chvíli jsem tam jen tak povlávala mezi časem a prostorem. Dlouhé černé vlasy se rozprostíraly kolem mého obličeje jako smuteční závoj.
Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem ucítila pohyb. Řasy kolem mých rukou a nohou se natahovaly a zase smršťovaly, a způsobily tak, že jsem letěla napravo a nalevo a dozadu a dopředu...
Snažila jsem se zůstat v klidu, ale pak jsem zády dopadla na ostré kameny. Projela mnou bodavá bolest a záhy jsem nic necítila. Ale pak znovu a tentokrát do rukou a do nohou. Ječela jsem bolestí a vtom mi to došlo.
Byla jsem pod vodou a mohla jsem dýchat .
Ve vteřině jsem se uklidnila a mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Zkusila jsem se nadechnout, na zkoušku. Zmocnil se mě neodvratný pocit, že se topím. Můj mozek říkal "blbost, plíce se ale radovaly.
Je to iluze, napadlo mě. Někdo ji vytváří a tohle je ta zkouška. Pustí na vás to, čeho se nejvíc bojíte.
A iluze musí i jednou skončit, řekla jsem si a nechala všech pokusů o osvobození.
A tak jsem tam jen tak poplouvala vodou dívala se nahoru na vodní hladinu, kde svítilo slunce a odráželo se v hlubinách oceánu. Byly to nekonečné paprsky světla prozařující temnotou. Odevzdaně jsem čekala na konec iluze.
A ten oceán už mi nepřipadal tak zlověstný.
<<<<<>>>>>

"Bianco!" křičela navzájem spousta hlasů najednou. "Probuď se!" přelínaly se navzájem a mojí bolavé hlavě to znělo jako jen hodně hlasité vosí bzučení.
"Panebože, ať není mrtvá," rozpoznala jsem Alici.
"Uklidni se," odpověděl jí jiný hlas a čísi ruce se mě jemně dotkly na obou spáncích. Pocítila jsem teplo.
"Ztratila tolik krve," namítal někdo jiný a mě po chvilce došlo, že je to Tristan. Co ten tady dělá?
"Neruš," zavrčel na něj stvůrce mého tepla. Jo neruš, pomyslela jsem si v duchu, ale zároveň jsem byla ráda, že tu je. Je hrozně fajn, ale ještě jsem se nedostala k té knížce, co mi dal.
"No tak," zaslechla jsem šeptat někoho blízko u mé hlavy. A pak mnou projel zášleh ohně a uslyšela jsem výkřiky údivu.
Ruce zmizely. "Měla by se za chvíli probrat."
"Taro, jak jsi to udělala? Není to zakázané?" šeptal Tristan, já ho ale stejně slyšela.
"Je to zakázané, ale přece ji nenechám zemřít? Nejsem tak blbá," odpověděla mu sarkasticky a já se ulekla. Vyléčila mě ona a ještě nepovoleně!
Zkusila jsem otevřít oči. Už jsem se necítila tak slabá, ale stejně mi chvíli trvalo, než jsem zaostřila. Můj pohled padl do jasně rudých očí mé zachránkyně. Usmála se.
"Bianca se nám probudila," oznámila obecenstvu. Hlouček lidí se začal pomalu rozcházet a v tu chvíli přiběhla i ředitelka.
Zatímco Tara vysvětlovala, co se stalo a tiše se přitom hádala, zvedla jsem se s Tristanovou pomocí na nohy. Alice mezitím odháněla zvědavé pohledy mých budoucích spolužáků.
"Díky," dostala jsem ze sebe. Tristan mě podpíral a tak jsem si mohla v klidu prohlédnout ruce a nohy. Nikde nebylo ani stopy po řezných ranách z oceánu.
"Tara tě vyléčila," řekl Tristan. "Měla jsi všude spoustu krve a asi by jsi nepřežila, nebýt jí."
"Tristane," sykla jsem. "Ty zkoušky jsou iluze!"
Podíval se mi do očí. "Kdyby to byla iluze, tak by tady nebylo tohle," ukázal na kaluži krve na místě, kde jsem ležela.
"Ale já to vím! Musela to být iluze!" teď už jsem byla naštvaná. Otočila jsem se od něj zrovna ve chvíli, kdy ředitelka domluvila s Tarou a přišla k nám.
"Bianco, pojďte se mnou," řekla a mě nezbývalo než ji následovat.
V ředitelně bylo tepleji, než bych čekala. Přišlo mi to docela vhod, protože venku byla polovina listopadu a zima jako v prosinci.
Posadily jsme se do dvou křesel a Eliza nám přinesla čaj. Ředitelka jí poděkovala a jakmile se zavřely dveře, začala mluvit.
"Zkoušky jste složila celkem úspěšně, dalo by se říci. Přiřadili jsme Vás ke kastě Neohrožených."
Neodpověděla jsem jí. To, že patřím k Neohroženým mi jen vyhovovalo. Budu sdílet vyučování s Alicí a ostatními. Ale nešlo mi do hlavy, že by měly být zkoušky iluze.
"Nějaké otázky?" zeptala se a upila ze svého hrnečku z růžového porcelánu.
Nevěděla jsem, co na to říct. Měla bych vyslovit své ohledně zkoušek? Nakonec jsem se rozhodla že ne.
"Všechno je v pořádku," odpověděla jsem a zamyšleně bubnovala konečky prstů o dřevěnou desku stolu.
"Zítra ti začne vyučování. Rozvrh má Alice, učebnice dostaneš na hodinách," oznámila mi nakonec.
"Tak já asi půjdu," zvedla jsem se. "Děkuju, ehm za čaj."
"Maličkost," usmála se nuceně.
Venku na chodbě na mě čekali Tristan, Alice a Tara. Alice mě dokonce objala. Usmála jsem se na ně.
"Tak co ti říkala?" zeptala se mě Tara.
"Že patřím k Neohroženým."
"Myslela jsem si to," kývla a pohlédla na ostatní. "Myslím, že už jí to můžeme říct."
"Co?" vyjekla jsem. Jaké tajemství? Já má všeho už pokrk, pomyslela jsem si.
"Pojďme do knihovny," navrhla Tara a tak jsme se mlčky vydali chodbou. Zanedlouho jsme dorazili do knihovny a Tara hned zamířila k oddělení historie.
Sedli jsme si ke stolu, kde jsem včera seděla já s tajemstvím Olivie Winters a Tara položila doprostřed kroniku školy, otevřenou na stránce s fotkou Olivie.
"Tohle byla první Neohrožená," zapíchla prst do obrázku a pokračovala. "Dala nám začátek. A hned o tři strany dál se píše o šesti Neohrožených, kteří změní svět kouzelných bytostí a založí novou Akademii."
"Ale tady na škole je Neohrožených spoustu!" namítla jsem rozčileně. Bolela mě hlava a před chvílí jsem málem zemřela. Ztrácela jsem pomalu ale jistě nervy.
Tara se usmála. "Je nás jen pět, Bianco. Já, ty, Alice, Tristan a Thomas."
"A kdo je ten šestý?" zeptal se Tristan. "To nevíme."
Tara ale ukázala na Olivii.

"Neohrožení jsou nesmrtelní. Musí tu někde být."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 9. srpna 2013 v 12:57 | Reagovat

A honem pokračování :-D

2 Milča Milča | Web | 9. srpna 2013 v 13:54 | Reagovat

Tohle je zajímavé, určitě to začnu ve volné chvilce číst :D
A ano s radostí tě do affs beru :D

3 Lour Lour | Web | 9. srpna 2013 v 17:08 | Reagovat

Skvěle se to čte a u toho, jak byla v tom oceánu, mě začaly taky štípat oči. :) Jen mi to hrozně připomnělo Divergent, ty iluze, ten název té skupiny. Možná je to účel. Teď mě napadlo, že jsi třeba psala vlastní pokračování knihy!:D Ale zase, že by tam čarovali? To asi ne. :D Nicméně jsem trošku nepochopila ještě děj, takže si jdu přečíst minulé kapitoly! :)

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 9. srpna 2013 v 19:41 | Reagovat

Krásná kapitola a skvělý nápad s iluzemi. Mám ráda iluze.. :-)
A ten konec.. chybí jim jeden do počtu, doufám, že se dotyčná nejde.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama