6.Kapitola Číhá za rohem

14. června 2013 v 16:49 | Zoey |  PPP
Jak jsem slíbila...



6.Kapitola

Když se Alenka pomalu probrala z bezvědomí, první věc kterou spatřila, byly široké, modré oči její schovanky Lorien. Byly plné starostí a strachu.
S Loraiinou pomocí se posadila na posteli ve svém pokoji.
"Co se mi to stalo?" zašeptala pomalu. I když to sama věděla moc dobře, stejně to potřebovala slyšet od někoho jiného, od někoho, kdo by jí to potvrdil. A zasypal ji bolestnou pravdou.
"Ale, to nic. Bude to dobré," odpověděla Lorien pevným hlasem ve kterém se ale stejně ozývaly pochyby.
"Nejsem dcerou Iriena, toho který všechny klany a národy spojil proti zlu, že ne? Není to možné," složila dívka hlavu do dlaní.
"Samozřejmě, že nejsi jeho dcera. Jen jeho řekněme prapraprapraprapraprapraprapraprapra vnučka, nebo něco takového," vysvětlila jí Lorien.
"Ale tak proč ta elfka říkala, že..." nedořekla Alenka.
"Byla pod vlivem lektvaru z bezbezelníku, jak zjistili později léčitelé. Někdo jí ho donutil vypít, aby se takhle prořekla," potřásla hlavou elfka a podívala se z okna. "Aby vlastně řekla, že jsi Irienovo dcerou. Naštěstí je to silná osobnost, a tak když otrávená po tvém slibu omdlela, stejně jako ty, začala se hned zotavovat."
"A co se stalo pak? Myslím, že se stalo ještě něco," řekla po chvíli Alenka nejistě. "Ten obřad podle mě nevyšel úplně podle představ."
"To máš pravdu, nevyšel. Slib se pokazil, protože obřad narušili dva pomocníci Pána Zla. Ti dva, které jsme sledovali a kteří nám zmizeli v Ledové pustině. A pak se záhadně dostali sem," začala vyprávět Lorien. "Všichni jsme se seběhli k tobě a té otrávené. Pak se najednou ozvala hrozná rána a vedle tebe ležela míšenka anděla-člověka a ten její společník. Oba dva byli naprosto bez sebe strachy, navíc podvyživení a kdo ví co ještě. Vzali jsme je k léčitelům, ti se o ně momentálně starají. I když ta dívka, nebo anděl, pořád mluví o bohyni. Že je prý vyslyšela, a že už nejsou na straně zla."
"Ale to přeci není možné," namítla Alenka.
"Bohužel asi ano. Oba mají na rameni vypálené znamení svobody. Znamení naší bohyně," odmlčela se Lorien a pak si povzdechla. "I tak jim nikdo nevěří."
"Změníme to," vstala Alenka z postele ale Lorain ji zachytila za ruku.
"Počkej," řekla tiše.
"Co se děje?" zeptala se Alenka trochu netrpělivě. "Povídej."
"Nic zvláštního. Vlastně já jen...chtěla jsem..chtěla jsem, já..." nedokázala ze sebe vypravit elfka souvislou větu.
"Běž," zavrtěla nakonec hlavou a pevně Alenku objala, jako by to mělo být naposledy. Když pak Alenka vyběhla z místnosti, nevšimla si, že elfce po tváři skápla slza.
------
Stále ve svých bílých šatech potřísněných krví se rozběhla k Nemocnici. Byla to velká, zelená budova, která sloužila pro všechny nemocné-jak duševně, tak fyzicky.
U vchodu se strážných zeptala na pokoj, kde leží ti dva. Zdráhavě jí popsali cestu a tak rychle vyběhla tři patra a otevřela dveře číslo 115.
Jako první ji zarazil pach železité krve. Automaticky couvla, pak ale spatřila, že jsou jen cítit obvazy od krve. Odvrátila hlavu a podívala se nejprve na dívku.
Byla krásná a zároveň vypadala nesmírně zlomeně. Šedá křídla žalostně visela z postele, na které seděla. Její zelené oči byly zakalené a uslzené. Ohnivé vlasy měla rozcuchané a slepené do chumlu. Dívala se na Alenku a vypadala tak zničeně, že jí jí bylo líto.
Ten druhý, ten kluk, ten na tom byl ještě hůř. Měl po těle rozseté obvazy a zavřené oči. Elfský lékař ho zrovna kontroloval a když mu dával napít vody, vypadal, jako by se ho štítil.
Když zmizel za dveřmi, dívka zvedla hlavu.
"Kdo jsi?" vypravila ze sebe namáhavě a pak se najednou chytla za hruď. Pod bílou nemocniční košilí jí prosakoval krví nasáklý obvaz.
Alenka se k ní vrhla přítel nepřítel. "Jsi v pořádku?"
"Jo," odsekla a natáhla se pro nový obvaz. Alenka se otočila, když si ho vázala, abych jí ponechala trochu soukromí a místo toho se zaměřila na toho kluka.
Otevřel oči a pousmál se.
"Jmenuji se Alenka," otočila se k oběma. "Už odmalička mě tu vychovává elfka Lorien. Žiju tu od nepaměti.
"To je sice strašně milé, ale proč si tady? Co chceš? Chceš snad přesvědčit ty magory za dveřma, že jsme skutečně na jejich straně?" vztekle vyplivla ta slova dívka.
"Ano," odpověděla Alenka sebejistě. "Ale nejdřív, jak se jmenujete?"
"Zachariel."
"Igor:"
"Tak k věci. Já osobně věřím, že bohyně si Vás dva vybrala na svou stranu. Že už nejste zlí," začala Alenka a Zachariel se stáhl obličej do bolestné grimasy.
"Tím, že jsem se dala k dobru, jsem ztratila veškerou svou magii. A teď už nejsem nic, vůbec nic. Jen obyčejná hříčka přírody, míšenka anděla-člověka," řekla hořce Zachariel a z očí jí skanuly slzy, které si vzápětí setřela.
"Ale jsi na té lepší straně," namítl Igor, který se vzmohl ke slovu.
Zachariel neodpověděla a tak se Alenka ujala další řeči.
"Přemluvím elfy aby si Vás vzali na naši stranu. Jak ale jistě víte, schyluje se k velké, obrovské válce. Myslím, že právě vy dva jste byli za zlo vysláni na sestavení armády."
"To skutečně ano. Pak jsme ale skončili v Ledové pustině a pak tady," vyhrkl Igor zřejmě nadšený že o tom může někomu říct.
"Abych Vám to dořekla. Teď půjdu ta hlavní radou, přemluvím je aby Vás vzali na naši stranu a pak..." odmlčela se Alenka.
"Se půjde do boje," dořekla Zachariel a otočila se k oknu.
Alenka pochopila, že zde už víc nezmůže. Proto opustila Nemocnici a vyrazila do hlavního sídla rady elfů.
Přivítali ji chladně, nezúčastněně. Když vysvětlila o co přišla jednat( i když to stejně všichni věděli), nikdo nepromluvil. Všichni stále koukali na jedno a totéž místo, na Alenčin obličej.
Nakonec promluvil nejstarší s elfů. "Dobrá tedy, přijmeme je na naši stranu. Slib nám ale i za ně, že nic neprovedou, proti nám."
"Slibuji," odpověděla Alenka odhodlaně a pak rychle vyběhla ze sálu. Nejprve poslala jednoho posla aby tuto radostnou zprávu vyřídil oběma nemocným a pak se vrátila zpět do svého domu k Lorain.
"Lorain?" zavolala směrem k obývacímu pokoji, kde většinu času její schovanka pobývala. "Lorain?"
Když jí nikdo neodpovídal, rozběhla se do místnosti v mysli hrozivé obrázky. Otevřela dveře a...
Jako první uviděla za dřevěnou skříní stát postavu v černém, s kápí na obličeji. Náhle místnost zaplavila zima a Alenka pochopila. Ta postava která vzápětí zmizela, byla Smrt.
V křesle sedělo-leželo elfčino tělo, tvář obrácenou k terase a zapadajícímu slunci. Na tváři měla Lorain úsměv, smutný a poslední úsměv. Úsměv, který jí měl zůstat navždy.
"Ne, Lorain. Panebože, NE!" vykřikla Alenka a vrhla se k ní. Když ji vzala za ledovou ruku, z křečovitě sevřených prstů vypadly štosy papírů, zažloutlých věkem. Alenka si jich ale nevšímala.
Právě ztratila to poslední, co na světě samotném měla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella-Kejtý<3 Bella-Kejtý<3 | Web | 15. června 2013 v 9:32 | Reagovat

Je to smutné :(, ale zároveň dokonalé. Moc dobře se mi to četlo :) Nemůžu se dočkat na další část :)

2 Kate Kate | E-mail | Web | 16. června 2013 v 13:34 | Reagovat

Někdy to musím dočíst celé, ale obávám se, že se to v nějaké brzké době nestane, protože toho mám moc! :/

3 cambera cambera | Web | 16. června 2013 v 20:21 | Reagovat

Je to vážně dojemné, poutavé a moc krásné. Opravdu se ti to povedlo.

4 *Evush* *Evush* | Web | 17. června 2013 v 15:35 | Reagovat

Veľmi pekný príbeh♥ Píšeš nádherne a máš neobyčajnú fantáziu :)

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 17. června 2013 v 20:02 | Reagovat

Krásná kapitola..! A ten konec..! Musíš mi tohle dělat? Budu mít z toho infarkt... :-)

6 Angela Angela | Web | 18. června 2013 v 14:24 | Reagovat

Jsem tou kapitolou úplně unešená... Je krásná, i když smutná. :-)

7 All All | Web | 19. června 2013 v 11:12 | Reagovat

Peékná kapitola. :) Moc. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama