Kapitola 7.

24. března 2013 v 15:00 | Zoey |  Děti Soumraku
Jé, konečně sedmá kapitolka. Chtěla jsem ji mít ještě delší, ale talentové zkoušky by zabraly moc vypisování a psaní. A tak je shrnu do osmé kapitolky :)
Hezké čtení přeji :D
Zoey

7.Kapitola




Bianca

Když jsme tak stáli před vybledlou šedou cedulí s červenými slovy Zákaz vstupu, nával adrenalinu mě trochu opustil. Přeci jen jsem tu první den a neměla bych porušovat pravidla.

To mi řekla ta chytřejší část mozku. Ta druhá zase začala té první odporovat a kdybych si bývala neřekla dost, možná by mi ta hlava bouchla.

"Je to dobrý nápad?" zeptala jsem se trochu ustrašeně.

Pohlédl na mě. "Byl jsem tu už nesčetněkrát a nikdy se mi nic nestalo. Pojď," řekl a přešel za ceduli.

Udělala jsem váhavě krok za ním, ale zastavila jsem se na poslední chvíli.

"Ne."

Otočil se a tázavě se na mě podíval. "Copak se stalo, slečno?" řekl tím svým neskutečně vtipným hlasem, až jsem se rozesmála.

"Nic. Ale jsme tu první den a porušování pravidel bych nechala na jindy. Pro jistotu," odpověděla jsem a smutně se usmála.

"Dobře," pokrčil rameny a vrátil se ke mně, "je to na tobě."

"Díky. Věděla jsem, že to pochopíš."

"A to se známe pouhých," odmlčel se a pohlédl na hodinky, "patnáct minut," dodal a mrkl na mě.

"Půjdu zpět na kolej. Myslím, že bych se měla trochu zabydlet, než...než mě zařadí po zítřejších testech," řekla jsem a otočila se, že půjdu.

"Počkej."

Podívala jsem se zpátky na něj. Usmíval se a za zády něco držel.

"Pro tebe," natáhl ruku a vložil mi do dlaní hnědou odrbanou knížečku.

"Nosím ji stále u sebe. Jsou v ní citáty z celého světa a jsou dost poučné. Na důkaz našeho přátelství si ji můžeš vzít..." zase se usmál.

Stočila jsem pohled na knížku v mě dlani. Byla moc a moc stará, bylo to vidět na odrbané vazbě a potrhaných stránkách, když jsem ji otevřela. Uvnitř bylo skutečně spoustu citátů, těch nejrůznějších a nejrozmanitějších. A všechny byly doplněné kresbami, barevnými i černobílými.
"Díky moc. Ale já pro tebe nic nemám," pohlédla jsem na něj omluvně.

"Stačí mi slib, že při první příležitosti se sem se mnou podíváš," mrkl na mě.

"Máš mé slovo."

"Tak dobře. Zatím. A budu na tebe zítra myslet. U zkoušek," řekl pomalu a zmizel mezi stromy.

<<<<<>>>>>

Když jsem se dostavila do třetího patra trochu jsem nadskočila. Chodba z níž vedly dveře do celkem dvaceti pokojů byla tak dlouhá, že jsem téměř nedohlédla na její konec. To jsou tu ty pokoje tak velké a přepychové? Pomyslela jsem si.

Asi ano. Každopádně se po chodbě pohybovalo hodně lidí. Na jedné straně jsem spatřila tři blondýny, které se chichotaly a házely své "sexy" pohledy po klucích na opačné straně. V duchu jsem si povzdechla.

Zatímco jsem hledala pokoj číslo 13, musela jsem projít polovinou chodby. Samozřejmě jsem si tím vysloužila několik vražedných pohledů, šeptání, chichot a ukazováčky směšně namířené na mou postavu.

Nakonec jsem skončila přede dveřmi které měly uprostřed velkou černou třináctku. Už jsem chtěla vzít za kliku, když v tom se přede mně postavil obrovsk hromotluk a zatarasil mi cestu.

Podívala jsem se mu do očí. "Co chceš?"

"Jsi tu nová?" zeptal se pohrdavě a vycenil na mě své žluté zuby. Pokusila jsem se ho odstrčit.

"Ano. A teď mi laskavě uhni z cesty," kopla jsem ho do holeně. Oplatil mi to ledovým pohledem.

"Ne."

"Proč ne?" měla jsem chuť na něj zaječet. Byla jsem tak naštvaná na celý svět, na to, že tu jsem, na to, že jediný můj majetek představuje modrý šátek, prázdná kniha a oranžový králík, které se mimochodem poděly neznámo kam.

Ale neřekla jsem nic.

Musela jsem zřejmě vypadat jako bezmocné dítě, když se potichu ozvalo za tím klukem.

"Nech ji projít," zašeptal něčí hlas a zpoza otevřených dveří vykoukla Alice.

Otočil se. "Proč jako?"

Alice otevřela dveře dokořán a vyšla ven na chodbu. Postavila se přede mě a zabodla pohled do hromotlukových očí.

"Možná to ještě nevíš. Ale jsem Nebezpečná a ne jen tak. Umím co ty ne. Jsem jiná. A silnější," zasyčela na něj tak potichu, že to slyšel jen on a já.

Na chodbě se pomalu shromažďovalo více a více lidí. Začínalo to být nepříjemné.

"Jdi," řekla Alice a strčila mě do dveří. Sama pak vstoupila do pokoje za mnou a zamkla dveře.

"Pro jistotu," vysvětlila nad mým tázavým pohledem.

"Jasně. Já jen...díky. Bez tebe by se mohlo semlít něco horšího," vypadlo ze mě.

"Ale nesemlelo. I kdyby ano, byla tam Tara. Možná sis jí nevšimla. Ale já ano. Bývá často trochu neviditelnou..." usmála se na mě.

Teprve teď jsem si pořádně prohlédla pokoj. Zeď naproti dveřím byla celá fialová s modrými cákancy barvy. Uprostřed bylo okno s bílými závěsy a růžovými muškáty.

Po mé levici byla už obydlená postel a dveře vedoucí do koupelny. Na pravé zdi byla moje postel, ustlaná, měkká a přímo vybízející ke spánku. Na polštáři také byly mé tři věci. Vděčně jsem se podívala na Alici. To určitě ona...

V nohách mé postele byla docela velká skříň, z části obydlená. Když jsem se podívala na postel kde seděla Alice, na zdi nad ní jsem si všimla nejrůznějších plakátů a také tří poliček plných knih.

"Vypadá to tu celkem obyvatelně," usoudila jsem trochu znuděně. Očekávala jsem přeci jen něco většího. Když už je te chodba tak dlouhá...

"Díky Bohu," řekla Alice. "Když jsem sem přišla, bála jsem se co mám čekat. Naštěstí..." odmlčela se.

"Jsi Nebezpečná, viď?" zeptala jsem se jí. "Chtěla bych vědět něco o talentové zkoušce, co mě zítra čeká."

Vyděsila se. Její modré oči se naplnily děsem a hrůzou z něčeho neznámého. "Nemůžu ti to říct."

"Proč?" nechápala jsem. Není to zase tak těžké, popsat jaké tam byly otázky.

"Nebyly tam otázky. Nepamatuji se to," vyhrkla vyděšeně jako by mi četla myšlenky. "Jediné co si vzpomínám byl druhý den, kdy jsem se probudila asi tři kilometry od areálu s pořezanými zápěstími a téměř polomrtvá. Tara mě našla a odvedla zpátky. Nikdo, ani vedení mi nedali vědět co se se mnou tenkrát stalo. Jen Tara mi řekla, že jsem Nebezpečná."

Spolkla jsem další otázky a žaludek mi sevřela ledová ruka. Polomrtvá? Tři kilometry daleko?

"To bude snad dobrý," zamumlala jsem trochu ztrápeně.

"Jo," přikývla s těžce hraným úsměvem a ukázala na skříň. "Čisté oblečení je tam," s těmito slovy zmizela za dveřmi koupelny odkud vyšla až chvíli předtím než jsme šly na večeři.

"Pojď," pokynula mi a odemkla. Já v čisté zelenobílé košili a džínách jsem ji následovala. Před večeří jsem si trochu upravila vlasy a odlíčila se. Tady žádné malování. Zapomeňte.

Když zamykala pokoj, rozhlédla jsem se po chodbě. Bylo tu nezvyklé ticho a jen občas jsem za některými dveřmi zaslechla zvuk hovoru.

Když jsme šly po schodech dolů, pečlivě jsem si mapovala cestu. Musím si to zapamtatovat, co kdybych se ztratila.

Ale příliš mě uchvátily obrazy rozvěšené po stěnách. Byly na nich vyobrazeny ženy i muži v nejrůznějších oblecích. Nejvíc se mi líbila žena v zelených šatech s černými vlasy. Měla i modré oči jako já, tak podobné mým. Byla vyobrazena u klavíru, takového toho starého piana. Trochu mě vyděsila její vyzáblost. Byla skutečně velmi hubená.

"Olivie Winatars," řekla Alice když si všimla mého pohledu. "Dcera zakladatelky školy. Byla nejlepší pianistka na téhle Akademii vůbec. Ale pak.." odmlčela se.

"Co?" zeptala jsem se dychtivě.

"Zmizela. Bylo jí asi sedmnáct a jednoho dne se prostě vypařila. Už jí nikdy nenašli, ani její tělo. Všichni usoudili, že byla blázen. Vždycky se stranila lidí a navíc...byla Nebezpečná. Ale to už je dávno."

Prohlédla jsem si obraz zblízka. Opravdu. V zdánlivě přátelských modrých očích zračila nedůvěra a strach. V jejím držení těla bylo cosi...cosi strnulého a až moc děsivého.

"Nebyla třeba šílená anorektička?" navrhla jsem otázku.

"Ne," rozesmála se Alice. "Leda tak nějaká jejich předchůdkyně."

Naposledy jsem se ohlédla přes rameno. Stále tam byla, strnulá a smutná.

Během hovoru jsme došly do jídelny a tam mě teprve čekalo překvapení. U stolů všemožných délek a velikostí se živě bavily skupinky víl, normálních lidí, polovků a polopsů, liliputů i obrů. Vzdadu jsem dokonce zahlédla skupinu krásných stvoření s bílou kůží a ostrými tesáky vyčnívajícími z úst. Upíři.
"Páni, tady je ale...bytůstek," zašeptala jsem směrem k Alici která se usmála. Navedla mě k výdejnímu okénku u kterého stál mrzutý víl s křídlem v sádře.Ohromeně jsem na něj zírala.

"Zdravím Elzi," pozdravila Alice a nabrala si trochu kuřecího salátu. "Jak se vede?"

"Pořád to bolí, ale jde to. Aspoň se neučím," odpověděl líně a vycenil na ni své bělostné zuby až se mu od nich odrazilo světlo z několika obrovských lustrů na stropě.

"A tady nová studentka, co?" změřil si mě pochybovačným pohledem. Sklopila jsem pohled a spěšně popadla housku a nějakou zvláštní pomazánku z vajec a cibule.

Následovat Alici plnou jídelnou bylo trochu obtížné. Naštěstí jsme brzy narazily na volný stůl a usadily se k jídlu.

"Po snídani bude vyučování?" zeptala jsem se a zakousla se do housky s pomazánkou. Chutnala odporně, asi jako citronem polité vejce navrch s cibulí. Zašklebila jsem se.

"Nebezpeční mají oddělené vyučování. A ti, co ještě nebyli zařazeni mají volno. To znamená, počkala až vyplivnu do ubrousku další sousto, "že se můžeš celé dopoledne flákat a po obědě jít na ty zkoušky."

"Jasně," zahučela jsem a vstala od stolu. Dneska moc neposnídám. Nu co, seberu něco cestou, zahlédla jsem salátový bar.

"Sejdeme se na obědě," poznamenala Alice, "a příště si být tebou neberu tu pomazánku z ptačích vajec a s kousky masa v želatině. Je to určené pro polopsy a ne pro lidi jako jsi ty," rozesmála se když jsem utekla od stolu.

Prosprintovala jsem jídelnou, vylétla schody, proběhla okolo Olivie a skončila před zamčenými dveřmi pokoje.

V tom spěchu mi zřejmě nedošlo, že klíče má Alice, a ta má vyučování. Tedy, teď ne, ale já se do té jídelny vracet nebudu.

S povzdechem jsem se opřela o zeď a zavřela oči. Co mám teď proboha celé dopoledne dělat?

Půjdu ven.

A šla jsem. Jen v košili mi byla po ránu trochu zima. Přeci jen je konec podzimu a brzy nastane zima. Brr. Nemám ráda zimu.

Zamířila jsem k altánku který byl nejblíž. Cestou jsem si třela ledové paže a když jsem se posadila, nebylo to o mnoho lepší. Takže jsem se zase vrátila dovnitř.

Alice mluvila o knihovně. Nebo spíš někdo jiný, ale to je jedno. Půjdu do knihovny.

Po půl hodině hledání a asi třech zeptání jsem knihovnu konečně našla. Když jsem vstoupila velkými dveřmi dovnitř, uvítalo mě teplo a vůně knih a papíru. U dveří stál stůl a za ním seděla nějaká žena a vyplňovala papíry.

"Dobrý den," pozdravila jsem chraplavě a odkašlala si.

"Dobrý den. Máte kartičku?"

"Ehm, ne, jsme tu nová studentka. Mám si ji pořídit?" vykoktala jsem. Jaká kartička zase?

"V pořádku. Jen jsem se ptala. Můžete si půjčit cokoliv," odpověděla a vřele se usmála. Pak se zase vrátila ke své práci.

Prošla jsem několik obrovských regálů, než jsem našla oddělení historie školy. Chtěla jsem si najít něco o Olivii Winters, proč odešla a jak.

Za další chvilku jsem našla velkou knihu s názvem Dějiny školy a otevřela jsem ji. Na první straně byl zdlouhavý úvod a pak obsah. S radostí jsem si vyhledala Záhadné zmizení Olivie Winters. Bylo vidět, že tomu věnovali celou kapitolu.

Nalistovala jsem stranu 420 a začetla se...

Záhadné zmizení jedné z nejlepších studentek

Naše milá Olivie Winters zmizela ze dne na den ze školy. Ráno po školním zimním plese nebyla ve svém pokoji a ani se nepohybovala někde jinde v prostorách školy a školního areálu. Po třech měsících marného hledání a pátrání nebylo nalezeno ani její tělo nebo nějaké důkazy kam se ztratila. Sama její matka to vzdala se slovy: "Olivie odešla určitě dobrovolně. Nebudu ji tahat zpět. Buď se ukáže nebo ne."

Škola ani spolužáci nevyvracejí důvod, že se Olivie ten večer pohádala se svým přítelem Harleym Edernem a odešla. Ale to by se pak za několik dní nebo týdnů vrátila.

Zkrátka a dobře, případ Olivie Winters zůstal a zůstane nevyřešen na ještě dlouhou dobu.

Zamyšleně jsem otočila stránku. Po školním plesu? Přítel?

Na další straně však byla jen její fotka. Byla jiná než na obraze, tady se usmívala a v očích měla tu jiskru života.

Něco mě napadlo. Měla bych si najít z jaké doby byl pořízen ten obraz. Pak bych se mohla dozvědět něco o školním plese a mohla bych možná vypátrat, proč zmizela.

Netušila jsem, proč mě tento případ začal tak zajímat. Pohlédla jsem na nástěnné hodiny. Půl dvanácté. Půjdu na oběd a pak mě čekají ty zatrolené zkoušky.

Sakra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | E-mail | Web | 24. března 2013 v 16:18 | Reagovat

Páni! Skvělá kapitola, moc se ti povedla. :) Ten případ se zmizením Olivie zní zajímavě, jsem zvědavá na Biančino pátrání. Těším se na další kapitolu, hlavně na to jak budeš popisovat ty talentové zkoušky. :)

2 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 25. března 2013 v 20:08 | Reagovat

áááh, záhada. Tak toto sa už pekne rozbieha. Som teda zvedavá na skúšky a teším sa na ďalšiu kapitolu... mám strašné nutkanie povedať, že tá riaditeľka z minulej kapitoly mi pripomína tak trochu Neferet zo ŠN... dúfam teda, že bude mať také grády ako Neferet pre dobro príbehu, ale pre Biancino dobro dúfam, že sa mýlim... teším sa na novú kapču! :)

3 Zrozená v (k) temnotě Zrozená v (k) temnotě | Web | 25. března 2013 v 20:17 | Reagovat

Těším se moc a moc na ty zkoušky. Dodej kapitolu co nejdřív :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama