Kapitola 6.

17. března 2013 v 15:00 | Zoey |  Děti Soumraku
Hello :)
Máme tu šestou kapitolu. Má přes dva tisíce slov a měla jsem prostě inspiraci.
Přeji hezké počtení :)
Zoey

6.Kapitola



Bianca

Tara mě dovedla až na nádvoří. Uprostřed, před pravděpodobně hlavním vchodem do školy byla taková ta stará kamenná fontána, tady ale dávno vyschlá. Okolo byly vysázené květiny, většina z nich ale uhynula, uschla a vše vypadalo velmi nepřirozeně. Opuštěně.

"Promiň," omlouvala se Tara urychleně, "ale Akademie se trochu rozpadá. Má už něco za sebou. Ředitelka dokonce pomýšlí na vystavění nové školy jinde, daleko odtud."

"Opravdu" zeptala jsem se. Bylo by zajímavé se někam přestěhovat. V téhle možná neškodné budově se mi nechtělo trávit moc času.

"Možná ano," odpověděla, a dál už se k tomu nevyjadřovala.

Obešly jsme fontánu a zabočily za roh hlavní budovy. Před námi se rozprostřelo další prostranství,tentokrát se spoustou stromů, laviček a altánků. Přišlo mi to trochu moc romantické, ale došlo mi, že to zřejmě bude střed Akademie. Volný plac opět obklopovala budova, spíš budovy. Byly stejné, ale každá v sobě měla nějaké kouzlo. Neměly stejnou barvu, byly pomalované a z těch kdysi šedých zdí jste mohli vyčíst miliony a miliony příběhů a životů.

"Říkáme tomu Napsané Zdi. Spoustu lidí a jiných ehm...tvorů tam po sobě zanechává svoje stopy," vysvětlila Tara pohotově a usmála se. "Našla bys zde všechno možné. Studenti si tam často také vyměňují vzkazy."

"Každá budova je jiná,"poznamenala jsem.

"Ano, protože v každé sídlí jiná rasa. V jedné lidé, v druhé vlkodlaci, v jiné zas upíři," při posledním slově se pousmála. "Návštěvy jsou zakázané. Ale je zde spoustu mís kde se můžou přátelé sejít a pomocí vzkazů si to snadno vyřídí-všude je totiž jinak vyučování oddělené, v každé budově je přizpůsobené tomu, kdo tam žije," dodala pyšně a já jen mohla žasnout. Život tady měl svá určitá pravidla, která se nesměla porušit, a zároveň byl dokonale harmonický. Nikdo si nemohl stěžovat, protože neměl na co.

"Kam vlastně míříme?" zeptala jsem se. Docela mě to zajímalo.

"Seznámíš se s několika lidmi," odpověděla prostě a přesně v tu chvíli jsme dorazili do malého altánku téměř na konci velkého prostranství.

V altánku seděla drobná blonďatá dívka a hladila bílého vlka na všech čtyřech. Dívka byla velmi hezká, a její vlasy byly skoro bílé-jako sníh. Okolo krku měla černou šálu a na sobě krásný kostkovaný kabát-jaký bych si vždycky přála.

Vlk byl ještě pozoruhodnější. Měl bílou barvu, místy do šeda. Jeho obličej vyzařoval energii a odhodlání. Vypadal nezlomně, neporaženě a neskutečně.

Tara ladně vstoupila do altánku. Při jejím příchodu se blondýnka vztyčila a přestala vlka hladit. Vypadala, že s Tařinou přítomností lehce znervózněla, zatímco vlk se upírce otíral o nohy a vtipně kňučel.

"Seznamte se," ukázala Tara na mě. "Tohle je Bianca,"otočila se na blondýnku, "a tohle Alice, ode dneška tvá nová spolubydlící," představila nás. Kývla jsem přátelsky na Alici a donutila se trochu pousmát. Oplatila mi to.

"A tohle je Thomas, můj blízký přítel," pohladila vlka po hlavě a usmála se na něj. Trochu jsem se podivila, snad nechodí s vlkem...
"Hodně času tráví ve své zvířecí podobě." Jako by četla mé myšlenky, vyslovila Tara tato slova s určitou samozřejmostí.

Přikývla jsem.

"Teď..." odmlčela se na chvíli, "teď bys možná měla jít zpátky do hlavní budovy za ředitelkou. Musí tě obeznámit se spoustou pravidel a tak....však víš,"usmála se a v očích jí zajiskřilo.

"Půjdu,"odpověděla jsem. Podívala jsem se tázavě na Alici.

"Budu na pokoji," řekla, seběhla těch pár schůdků z altánku a zmizela mezi stromy.

"Je trochu tichá, ale to si zvykneš," povzbudila mě Tara a já jsem se vydala vstříc šedé hlavní budově.

Přede dveřmi kde bylo napsáno velkými, černými písmeny Ředitelna jsem trochu znervózněla. Nikdy jsem tu ženskou neviděla. Nevím co od ní mám čekat.

Ale nebudu tu postávat a třít si paže od zimy donekonečna. V budově totiž bylo neobvykle chladno. Natáhla jsem ruku, že zaklepu.

Po třech nesmělých zaťukáních se z místnosti ozvalo "Dále" a já opatrně vstoupila.

Čekala jsem všechno. Mučírnu v novější verzi, normální kancelář, strohou místnost s žádným nábytkem. Ale to, co jsem spatřila, to jsem nečekala.

Ředitelna, tak se tomu říkalo. Já bych to spíš nazvala domovem všeho možného umění. Po dvou stěnách byly obrovské regály s policemi až ke stropu a všechny byly zaplněné knihami. Na zbývajících dvou byly obrazy, portréty, abstrakce, příroda-všechno. A na té poslední, naproti dveřím velké okno a okolo něj zarámované fotky studentů.

Uprostřed byl stůl a za ním seděla mladá, svěží a energická dívka, snad o dva roky starší než já. Vřele se usmívala.

"Dobrý den," pozdravila jsem zdvořile. "Jsem tu nová studentka." Ta dívka vypadala příjemně. Možná to nebude tak špatné.

"Ach ano, už Vás očekáváme. Vaše cesta byla prý doprovázena nepříjemným napadením divoké šelmy," smutně se usmála a vstala od stolu.

"Ano. Nevím to jistě, ale mám pocit, že jedna dívka co mě doprovázela, že utrpěla těžké, smrtelné zranění..." dál už jsem nedopověděla. Zlomil se mi hlas.

"Ach ano, Emilie," vzpomněla si. "Leží na ošetřovně, a máte pravdu, je na tom zle," dodala a podala mi ruku.

"Já jsem Eliza Spring, sekretářka paní ředitelky," sladce se usmála a mě se zhoupl žaludek. Jenom sekretářka.

"A..a..aha,"vykoktala jsem stroze a přijala ruku. "Víte já myslela, totiž, napadlo mě..." došla mi slova.

"Že jsem ředitelkou Akademie," dopověděla a rozesmála se čistým a zvonivým smíchem. "Samozřejmě že ne," usmála se, "jsem jen sekretářka. Jen sekretářka."

"Jasně."

"Paní ředitelka Vás již očekává. Tudy prosím," ukázala na dveře po pravé straně, kterých jsem si předtím ani nevšimla. Ty, byly černé a bezvýrazné.

Zaťukala jsem a vstoupila. Do nosu mě udeřila silná, pižmová vůně smíchaná ještě s něčím-měla jsem malé podezření že s růžemi. A umíte si představit že to ani trochu nevonělo.

Zahleděla jsem se na stůl, jediný kus nábytku v celé místnosti. Ta měla šedé zdi a malým zaprášeným oknem sem pronikalo jen málo světla. Jak tady může někdo žít?

Ředitelkou byla divná ženská postaršího vzhledu. Její bílé vlasy svázané do pevného drdolu na hlavě, šedé kalné oči a tenké bezkrevné rty svědčily o rozhodnosti a silné povaze. Byla hubená a vypadala jako kdyby měla místo zad dřevěnou holi- ještě další čtyři pro ruce a nohy.

"Dobrý den," pozdravila jsem trochu tiše. Dveře za mnou se zaklaply a bylo tu ještě větší šero.

"Dobrý," pokývla hlavou. "Myslím že bychom si mohly rozsvítit, že?"

"Ehm, ano. Jistě," vykoktala jsem. Pozorovala jsem ji jak došla ke stěně a cvakla vypínačem. Vzápětí mě oslnilo prudké světlo vycházející z lustru pověšeného nade mnou. Ani jsem si ho v té tmě nevšimla.

Ale ředitelka ještě neskončila. "Většinou svým studentům neukazuji mou pracovnu a setkáváme se na jejich koleji. Jste jedna z mála, kdo ji spatřil. A budete první kdo ji spatří celou," s těmito slovy zase cvakla nějakým jiným vypínačem a vtom se začaly stěny místnosti pohybovat a vlnit.

"Co to...?" Vypadlo ze mě vyděšeně. Ještě jsem nikdy neviděla, že by se zdi pohybovaly jako voda a měnily svou barvu z šedé na světlou oranžovou.

Asi o pět minut později jsem stála v úplně jiné místnosti než předtím. Stěny, ty opravdové, byly zakryté závěsy a ty teď zmizely a odhalily velké prosklené vitríny se soškami a různými cenami, velkou knihovnu, podobnou té, co měla Eliza Spring ve vedlejším pokoji a spoustu a spoustu květináčů s kytkami těch nejzajímavějších barev.

Jen jsem stála a koukala, zatímco se ředitelka se potutelně usmívala a se založenýma rukama si prohlížela jednu vitrínu.

"Páni. Moc hezké, to tu máte, moc," plácla jsem trochu zmateně. Ze začátku to tu vypadalo jako cela, teď je to konečně trochu veselejší a zajímavější.

"No nic, jen jsem se chtěla pochlubit," potřásla hlavou ředitelka a posadila se za stůl. "Vy jste Bianca, že?"

"Ano, jsem."

"Vítám Vás na naší Akademii. Doufám že se Vám tu bude líbit. Tara Vás už jistě obeznámila s nejdůležitějšími pravidly-zůstávat na své koleji a nenavštěvovat opuštěnou budovu na konci areálu," řekla a usmála se.

"S prvním pravidlem mě skutečně obeznámila," přikývla jsem "ale s druhým ne."

"Dobře, tak prostě nenavštěvujte budovu na konci areálu. Mám tam své vlastní soukromé pokusy a věci, které by Vás určitě nezajímaly," řekla obezřetně a začala se prohrabovat nějakými papíry.

"Dále se budete po půl desáté zdržovat jen a pouze na pokojích. Večerka je v půl jedenácté, do té doby už byste měla stihnout vše. Vaše spolubydlící je Alice Widnsová, myslím že už jste se viděly. Mimochodem, máte šedou budovu-najdete ji snadno, je jediná neutrální barvy a Váš pokoj je číslo 13 třetí patro," odříkala a já jsem jen němě přikývla. Nemohla jsem se zbavit jedné myšlenky.

"Ještě něco," zarazila můj tázavý pohled, "zítra po obědě se dostavte do budovy bílé barvy do učebny dvacet čtyři. Čekají Vás talentové zkoušky. Při nich Vás zařadíme do skupiny- buď Rozšíření nebo Nebezpeční."


"Já jen ještě, ještě bych se chtěla zeptat na...na Emilii, víte," vypadlo ze mě. Nemohla jsem zapomenout na její osud. Nemohla.
"Ach ano. Jistě," zarazila se poněkud ředitelka. Vypadala, že nechce mluvit. O Emilii.

"No?" pobídla jsem ji netrpělivě.

Povzdechla si. "Zemřela."

Ne. Proč? Jak?

Takové neuspořádané myšlenky mi zněly hlavou. Proč asi? Jak? Nemělo by mi to být úplně jasné?

"Jistě. Ano. Chápu," odpověděla jsem tiše a sklopila pohled k zemi.

Položila mi ruku na rameno. "Obětovala se za Vás, Bianco. Zemřela smrtí, kterou si přeje každý bojovník na této Akademii. Možná se ti to teď zdá divné," odmlčela se na chvíli, "ale po čase stráveném tady to pochopíš."

Poprvé mi za celou tu dobu tykala. Přišlo mi to docela přátelské.

"Bude mít aspoň důstojný pohřeb?" zeptala jsem se. Vsadila bych se, že si to přála.

"Uvidíme," zakroutila hlavou ředitelka tak přirozeně, jako bychom se nebavily o něčím pohřbu ale o známce na vysvědčení. Naštvalo mě to.

"Jak uvidíme? Vždyť by si zasloužila milion pohřbů, zachránila mi život!" vykřikla jsem nasupeně a hned zmlkla.

"Jen proto, že jsi jiná než ostatní a ukázala jsem ti svou pracovnu, jen proto," zvýšila nepatrně hlas, "jen proto tě okamžitě nevyloučím ze školy!" teď už její hlas hřímal celou ředitelnou a já se instinktivně přikrčila. To jsem asi neměla.

"Teď laskavě odejděte," už byla zase klidná a vyrovnaná jako vždy. Otřásla jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy vzteku a smutku zároveň. Otevřela jsem dveře vedoucí do místnosti kde byla sekretářka a když jsem je zavírala, místnost už byla zase temná, ponurá a šedá. U okna jsem zahlédla siluetu ředitelčiny postavy.


Když jsem se otočila k Elize, měla jsem pořád slzy v očích a teď už mi stékaly i po tvářích.

"Je trochu zvláštní, viďte," zachichotala se a pak zmlkla když mě spatřila.

"Na shledanou," vyletělo ze mě a vyrazila jsem ven na chodbu kde jsem se s úlevou sesula po chladné zdi na zem. Zavřela jsem oči a představila si, že jsem zpátky doma a žádná Akademie nikdy neexistovala.

"Nech toho!" zapištěla Bell svým dětským hláskem a rozječela se smíchy.
"Já nic nedělám," bránila jsem se chabě a snažila jsem se ji chytit. Běhala po obýváku a klátila se smíchy na zem. Smála jsem se s ní a natáhla se po lemu jejího trička. Už už jsem ji měla na dosah, cítila jsem v prstech tu jemnou látku když v tom...

"Ty jsi tu nová?" vytrhl mě ze snění cizí hlas.

Zaječela jsem jako šílená a vymrštila se na nohy. Hned vzápětí jsem tomu klukovi vrazila facku až odskočil stranou.

"Au, co děláš? Já se jen slušně zeptal, no" zamračil se a rozčileně si mnul tvář která mu začínala rudnout. Netušila jsem co v sobě skrývám za sílu.

"Pppromiň," vykoktala jsem a s pláčem se sesula zpátky na zem. Byla jsem totálně na dně. Totálně. A teď ještě k tomu trapas před nějakým cizím klukem který o tom určitě bude živě vyprávět svým kámošům.

"Hele dobrý. Nic se nestalo," sedl si vedle mě. "Jsi v pohodě?"

"Ne," zavrčela jsem naštvaně.

"Dobře, tak ne. Ale pokud tě tady najde služba která kontroluje pokoje každé dvě hodiny, moc se ti to líbit nebude.

"Cože?" O tom mi ředitelka neřekla.

"Vypadají jako normální holky. Dvě ulítlý bloncky co podlízaj ředitelce a kontrolujou pokoje jestli je všechno v pohodě, víš. Koukaj klíčovýma dírkama. Dalo mi práci zjistit, než jsem přišel na to kdo to je. Od tý doby," pokrčil rameny, "si dávam do klíčový dírky žvejkačku."

"Vtipný," zamručela jsem v odpověď.

"Myslím to vážně," teď už jeho obličej nabral strnutějšího výrazu. "Jestli tě tu najdou a ještě před ředitelnou, máš průšvih."

"Ale k čemu to je? To hlídkování?" zeptala jsem se vyčerpaně.

"V knihovně jsem našel zmínku o používání zakázané magie mimo výuku. Nepochopil jsem to, a snažím se o tom zjistit víc. Každopádně jsem našel dokonalé místo jak na zkoumání tak na studování," řekl a pousmál se. "Nikdo to nenajde. Jestli se tam chceš podívat, odvedu tě tam," nabídl se. "Je to proti pravidlům. Na to místo se normálně nesmí."

"To zní úchylně," řekla jsem. "Ale víš, mám chuť porušit pár pravidel. Nejen jedno. Víc," poslední slovo jsem zdůraznila.

Znovu se usmál. "Myslím že si budeme rozumět."

Váhavě jsem přijala nabídnutou ruku která mě zvedla ze země. "Dobře. Já jsem Bianca."

"Steve, Jeff, Tristen, vyber si," odpověděl zase s náznakem úsměvu v obličeji.

"Tristen," rozhodla jsem se. Zvedl tázavě obočí.

"Můžu ti říkat Trist. Norsky smutný," odvětila jsem tentokrát já s jiskrou v očích.

"Smutný? Nemělo by to být spíš naopak? Já bych ti říkal Trist, protože mám pocit že jen já tu myslím aspoň trochu pozitivně," ve snaze zachovat vážný obličej se rozesmál, teď už na celé kolo.

"Dobře, už nic. Jak vidíš, jsem pozitivní. Jasný?" řekla jsem vesele a vyrazila ke dveřím.

"Na to, že tě znám jen deset minut si už docela rozumíme," klepl mi spiklenecky na rameno. Otočila jsem se.

"Hele sklapni, jo?" řekla jsem co nejvíc naštvaně, ale co naplat-taky jsem se smála.

Našla jsem si dobrého kamaráda a to hned první den. Jdu porušit pár pravidel a myslím, že život tady bude lepší než jsem si myslela. S Tristenem určitě.
"Je to tam na tom místě dobrý?" zeptala jsem se a hodila po něm pohledem.

"Skvělý, ale...utíkej!" zakřičel smíchy a rozběhl se branou ven.

"Hej!" zakřičela jsem taky a rozběhla se za ním. Chladný vzduch mě uhodil do tváře a když jsem si v rychlosti zapínala mikinu, měla jsem pocit, že už mi nic nemůže ublížit ani zabránit v tom, abych žila tak jak chci.

Tak jak chci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella-Kejtý <3 Bella-Kejtý <3 | Web | 17. března 2013 v 15:16 | Reagovat

Wow moc se ti to povedlo :)) jen tak dál :)

2 Lexi Lexi | E-mail | 17. března 2013 v 15:35 | Reagovat

Wow O_O Choď písať ďalšiu!!! :D

3 Angela Angela | E-mail | Web | 18. března 2013 v 17:54 | Reagovat

Jé! Konečně nová kapitola. :D Je nádherná, moc se ti povedla. :-) Líbí se mi tvůj styl psaní, čte se mi to jedním dechem a nikdy mě to nenudí. Jen tak dál! :-) Těším se na další kapitolu. :-D

4 Sisi / Siska Sisi / Siska | Web | 18. března 2013 v 19:23 | Reagovat

to bylo krásně dlouuuhý... :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama