Kapitola 4.

1. února 2013 v 18:24 | Zoey |  Děti Soumraku

Ano, tak dlouho mi to trvalo.
Kapitola má 2000 něco slov a jsem s ní celkem spokojená. Konečně jsem to dopsala :)



4.KAPITOLA

Emilie

Ta nová holka byla docela vyděšená, a když jsem jí dala najevo své přátelství, stejně si myslím, že se trochu zalekla. Prostě nováček.
Sama si vzpomínám, jak jsem se poprvé dostala na Akademii, bylo mi devatenáct a byla jsem úplně mimo. Bývala jsem šťastná dívka a měla jsem právě maturovat. Ale tři dny před maturitou mi rodiče řekli, že nejsem jejich dcera. Že jsem potomek vlka a člověka.
Byla jsem úplně vyděšená a věděla jsem, že teď rozhodně neodmaturuju. A tak, jsem se zeptala rodičů, kde bych našla místo vhodně pro přežití dívky jako jsem já.
Našli jsme Akademii Soumraku a tak jsem se tam neprodleně přestěhovala. Bylo to pro mě vysvobození a na Akademii byli docela překvapení, že jsem si je našla:většinou si své nové členy hledají sami.
Stala jsem se díky svým předkům členkou ochranné skupiny, která se vydávala za sedmnáctiletými kouzelníky, kteří nevěděli co v nich je.
Zpočátku mě docela děsil způsob, jakým jsme odtrhávali děti od rodin. Ale po čase jsem si zvykla a všechno se zdálo být normální.
Pak jsme ale narazili na tuhle dívku a její odchod byl bolestný pro všechny členy skupiny. Nejsme zvyklí na takováhle "romantické rozloučení"a proto nás to tak trochu dojalo.
Plné sestavení skupiny se skládalo z dvanácti lidí: šest holek a šest chlapců. Vedoucí výprav byl vždycky jiný, ale po letech si tento titul přivlastnil Zain, nejschopnější člověk kterého znám. Nějak mi to nevadilo, ale radši bych ten titul pro sebe nebo Samsona.
Samson je totiž můj nejbližší přítel na celé Akademii. Přišli jsme na ni ve stejný čas, věk a těsně před maturitou. Od té doby před třemi lety (teď je nám oběma dvacet dva)jsme se hodně sblížili. Bylo pro nás oba těžké zvykat si na nové prostředí, které bylo vážně tvrdé a tak jsme se navzájem drželi nad vodou a na Nový rok nás dali do téhle skupiny. Pak mě Samson pozval na Vánoční ples a stala se z nás nerozlučná dvojice.
Ne že bych byla nějak žárlivá, ale ta nová dívka zřejmě tak trochu přitahovala Samsona, víc než mi bylo milé. Počkám, jak se to všechno vyvrbí, ale nenechám jí, aby mi vzala mého přítele.
Jak jsem tak šlapala do prudkého svahu a pozorovala její hnědé kudrny, jak jí poletují kolem hlavy, napadlo mě, že by si na Akademii mohla najít i nějaké ty přátele. Totiž, nepochopte mě špatně, ale nováčci, zvlášť ti sedmnáctiletí, kteří jsou nejmladšími kouzelníky, ti mají vždycky problémy najít si nějaké přátele. Ostatní jim totiž závidí, že už můžou kouzlit. Všichni kdo přijdou na Akademii z jiného důvodu než je nevědomky použité kouzlo, ti se učí kouzlit v praxi,
až když dovrší devatenácti. Do té doby je to děsná nuda, učíte se dějiny kouzel a o energii a je to fakt nesnesitelné...
Já sama už kouzlit umím, ale většinou spoléhám na hrubou sílu.
"Emilie?"vytrhl mě z přemýšlení Biančin hlas. Škubla jsem hlavou a pohlédla směrem k ní.
"Ano?"
"Pověz mi něco o tom, kam jdu."
"Dobře,"odpověděla jsem trochu váhavě a podívala se na Zaina který mi kývnutím řekl, že můžu prozradit, co uznám za vhodné...
"Jdeme na Akademii Soumraku. Je to místo kde se zabydlují?, dobře, učí a žijí děti nebo dospělí, spíš děti, učí se tam ovládat svoje síly, co dostali do vínku. Například spoustu dětí u sebe objevilo talent. Talent nejen kouzlit ale mít i nějakou řekněme schopnost. Třeba čtení myšlenek, vize budoucnosti a tak. Ale jsou tam i děti, které mají určité předky:vlkodlaci, polovlci, upíři a jiní. Mají prostě dané geny, různě promíchané s lidskými a většinou je to hodně zajímavé DNA co se najde v jejich krevních skupinách,"rozpovídala jsem se. "Je to tak nerozluštitelné, že tomu nerozumí ani nejchytřejší z nás."
"A dál? Kdo tam žije dál?"zeptala se Bianca.
"Počkej přeci. Je tam i skupina nováčci. Tam půjdeš ty a budeš tam žít, dokud neprojdeš talentovou zkouškou, která ukáže, kam patříš. To je důležitá informace,"řekla jsem a pokračovala.
"Jsi jako bezedný pytel otázek,"rozesmála jsem se. "No dobrá, tak dál. Jsou tam i děti, které byly vypátrány, že mají kouzla v krvi. Ale nevěděli o nich a nedokázali je použít. Říká se jim Rozšíření lidé. Vím, divný název, ale přesný. Takoví lidé jsou opravdu rozšíření, je jich plná Akademie a svět. Já jsem taky Rozšířená. Prostě mě jednoho dne odvedli z domova a řekli mi:"Emilie, jsi čarodějka."A bylo to."
"Mě taky odvedli z domu,"namítla.
"Jasně, ale ty jsi..."zarazila jsem se. Nechtěla jsem jí říkat pravý název, který užíváme pro nezletilé čaroděje. Mohlo by ji to urazit.
"Chci to vědět a slibuju, že se nenaštvu, vážně,"přemlouvala mě.
"Vám říkáme Nebezpeční,"vyslovila jsem to poslední slovo téměř neslyšně.
"Páni. Takže já jsem Nebezpečná. To se mi zamlouvá,"řekla a usmála se. Nechápala jsem ji.
"Neměla bys být nadšená,"chtěla jsem zchladit její nadšení, ale vtom jsem si uvědomila svou obrovskou chybu. Tohle jsem neměla říkat.
Zain se prudce otočil. "To by stačilo, Emilie!"zaburácel jeho hlas a já jsem se proti své vůli musela přikrčet strachy. Bodlo mě u srdce. Prozradila jsem jí, že je nebezpečnější než kdo jiný.
Prozradila jsem tajemství.
"Nech ji! Ona za to nemůže. Já jsem ji donutila, aby mi to řekla,"Bianca mě začala vehementně bránit.
"Dobrá, ale až se vrátíme na Akademii, ještě si to s tebou vyřídím,"řekl Zain nevrle a propálil mě pohledem.
Lépe řečeno mi dává vyhazov.
"Povídej dál,"pobídla mě Bianca, když se Zain vrátil do čela. Zavrtěla jsem hlavou. Nemá to cenu.
"Promiň, ale já už ti toho asi víc nepovím,"zamumlala jsem svou chabou omluvu.
"To nevadí."
Jasně, jí to nevadí, já ale kvůli tomu přijdu o místo, pomyslela jsem si trochu naštvaně.

Bianca

Byla jsem smutná kvůli Emilii, ale rozhodla jsem se, že se jí zastanu, až dorazíme na tu Akademii. Byla jsem to přece jen já, kdo zavinil, že mi to prozradila.
Byla jsem prostě nováček.
Šli jsme až do té doby než zapadlo slunce a nebylo vidět na cestu. Bolely mě nohy a byla jsem tedy vděčná, že se můžeme utábořit a odpočinout si.
Zain nám zakázal rozdělat oheň a tak jsme se museli spokojit s obyčejným chlebem a tuňákem z plechovky. Dost divné jídlo, to vám tedy povím.
Samson našel jeskyni vhodnou pro přespání. Bylo tam dost místa pro všechny a tak jsem se schoulila v koutku a přemýšlela.
Přemýšlela jsem o mojí rodině. Přemýšlela jsem o Kate. Přemýšlela jsem o Akademii Soumraku.
A nemohla jsem usnout.
Nakonec jsem to vzdala a vylezla ven abych se nadýchala čerstvého vzduchu a podívala se na hvězdy.
Snažila jsem se rozeznat nějaká souhvězdí, ale tady v horách byly úplně jiné. Nedokázala jsem nic určit a tak jsem se jen koukala.
Tady byly hvězdy mnohem jasnější než nad městem. Byly jich tisíce a tisíce, a některé zářily tak jasně, že jsem měla pocit jako by mě oslepily.
Bylo tu nezvyklé ticho. Občas zafoukal lehce vítr a zašustil v suchém listí které se nahromadilo pod stromy. Jinak jsem ale nezaregistrovala žádné jiné zvíře ani nic jiného.
Bylo příjemné být pryč z toho ačkoli velkého, pro mě malého prostoru jeskyně. Vím, že by se asi Zain zlobil, že chodím takhle v noci sama ven, ale pro mě bylo uklidňující hodit své myšlenky za hlavu a prostě nemyslet.
Pevně jsem doufala, že Emilii nic neudělají za to, že mi prozradila tu důležitou věc. Snad jí nezavřou, nebo tak něco.
Po čtvrt hodině jsem byla unavená a uvítala jsem to. Vrátila jsem se neslyšně do jeskyně a zalehla. Za chvilku mě přepadl spánek a začala jsem proplouvat mými polobdělými a zmatenými sny.
Docela jsem čekala, že se ta dívka znovu neobjeví. Jsem už na cestě za ní, neměla by mít starost.
Ale byl to opak pravdy.
Zjevila se mi náhle. Bezděčně jsem proplouvala vzpomínkami na domov a pak se všechno najednou projasnilo a stála jsem zase před ní a koukala se jí do rudých očí. Tentokrát vypadaly mile a nevzrušeně.
"Zdravím,"řekla a usmála se. Její zuby odrazily sluneční paprsky a na okamžik mě oslnily.
"Proč mě nenecháš klidně spát?"podívala jsem se jí do očí a vzápětí zase uhnula pohledem. Nedokázala jsem vydržet tíhu jejího pohledu. Cítila jsem z ní smutek, radost a vinu.
Vinu.
Pohodila jsem hlavou a zahnala otravné myšlenky.
"Už brzo se uvidíme,"usmála se znovu. Začínala být už trochu otravná s tím svým dokonalým úsměvem.
"Co chceš?"
"Nic,"pokrčila rameny, jako by se nic nestalo.
"Tak mi nelez do snů!"vykřikla jsem. "Prosím,"dodala jsem ještě, aby to nevypadalo, že jsem nevychovaná.
"Dívala ses na hvězdy?"zeptala se.
"Ano a co má být?"odpověděla jsem. Copak ona nikdy hvězdy neviděla? Tahle konverzace začínala být nudná.
"Já jsem hvězdy nikdy neviděla,"řekla pomalu a posmutněla.
"Jak to? Musela jsi je někdy vidět, ne?"
"Jak vypadají?"úplně jsem oněměla nad touto otázkou. Nikdy neviděla hvězdy?
"Malé, velké, různých barev. A každou noc je musíš spatřit na obloze,"odpověděla jsem.
"Na Akademii hvězdy nejsou. Rozluč se s nimi, protože po zbytek svého života už je asi neuvidíš,"s těmito slovy zmizela a já se opět ponořila do neklidného spánku.
<<<<<>>>>>
Ráno jsem se probudila a hned si vzpomněla na tu dívku a na hvězdy. Bylo těžké zapomenout.
"Dnes projdeme Průsmykem Vlků a zítra odpoledne bychom měli být na místě,"oznámila Emilie, když vypočítala přesnou délku trasy.
"Správně,"pochválil ji ledově a s náznakem ironie v hlase Zain a mě se zhoupl žaludek. Nechoval se moc přátelsky vůči Emilii a vůbec…zdálo se mi, že ho nezajímá tahle cesta jako trest, který dívce pak určí.
Snažila jsem se zapomenout na všechny ty dotěrné myšlenky a snažila jsem se opravdu hodně. V noci pravděpodobně muselo chvíli pršet, protože vzduch byl svěží a byl cítit po vodě. Slunce jasně svítilo a na listech stromů a stéblech trávy se třpytily kapky vody.
Hodila jsem si na záda batoh a vykročila za Zainem, který, jak bylo vidět, znal tuto cestu a nešel zde poprvé.
Asi čtyři hodiny jsme šli jen s malými přestávkami pořád do kopce. Nechápala jsem, proč vede cesta tak strmě vzhůru. Rozbolela mě záda a z toho všeho jsem byla pěkně vyčerpaná.
Když mi Samson nabídl, že mi vezme batoh, odmítla jsem. Úplně jsem cítila v zádech Emiliin vražedný pohled a navíc nejsem žádná padavka.
Krátce po poledni se mi začínalo zdát, že svah už není tak strmý a brzy už by se mohl srovnat do roviny. A moje smysly mě neoklamaly. Skutečně měla přijít změna.
Vystoupali jsme, celí zadýchaní, na kopec a já spatřila obrovský průsmyk, nekonečnou hloubku. Táhl se jako had do dálky, vinul se krajinou a rozděloval ji na dvě poloviny.
Bylo to děsivé a zároveň krásné. I když jsem netušila, proč se tomuto místu říká Průsmyk vlků, připadalo mi to jméno jako stvořené pro tuto oblast.
Dali jsme si malou přestávku a pak vyrazili opět na cestu.
K večeru jsem byla hrozně unavená, ale to neodvrátilo mé dotěrné myšlenky. Když jsme totiž sestupovali do průsmyku, stala se nepříjemná věc.
Šla jsem jako poslední, protože jsem se ještě naposledy chtěla pokochat krásným výhledem. Ale udělala jsem chybu, nejen já, ale i náš vůdce-neměl mě nechávat tolik o samotě.
Aniž bych něco zaregistrovala, začalo mě pronásledovat nepříjemné šustění suchého listí a zdálo se mi, že za těmi několika keři a stromy někdo je.
Když už mi to začínalo být hodně podezřelé a chtěla jsem předběhnout Emilii která šla kousek pode mnou, trochu jsem zpanikařila a udělala hloupou chybu: rozběhla se prudce vpřed.
Jak jistě víte, z prudkého kopce se běhá dost špatně, zvlášť když je všude plno zrádného kamení a listí a všechno se může v jednom okamžiku stát smrtící lavinou.
A já jsem byla tak vyděšená, že jsem zakopla a svalila se na Emilii spolu s velkou hromadu drobných kamínků, suti a listí. A za mnou jsem mohla jen zaslechnout hlasité vrčení a funění.
Pak to šlo ráz naráz. To něco po mě skočilo a zarylo mi drápy do zad. Zaječela jsem bolestí a to už se Samson a Zain ohlíželi, co se to děje. Emilie, která mi byla nejblíž se zachytila malého keříku a snažila se dostat se ke mně a tomu divokému zvířeti ze kterým jsem zoufale zápasila.
Bylo to zvláštní. Všechen hluk a křik jsem vnímala jen okrajově a jakoby z velké dálky. Všechny mé smysly vystřídala a nahradila bolest. Ukrutná bolest.
Pak jsem zahlédla rozmazanou šmouhu a tíha na mých zádech zmizela. Skutálela jsem se na malou rovnou část země a zaúpěla bolestí.
Zain ke mně hned přiběhl a Samsona poslal na pomoc Emilii. Nějak jsem ani nevnímala, že se děje něco zajímavého.
Bolest nahradila mou mysl a změnila můj způsob uvažování.

Po zádech mi stékají stružky krve a pomalu zasychají na holé kůži. Vzduch je prosycen hlínou a větrem, a taky ještě jiným, železitým zápachem-krví.
Moje záda už nic nevyléčí. Budu mít jizvy, navždy zohavená..

Bolest.....
Bolest......
Bolest.....
Jediná skutečná podstata mého života.
Aspoň v tuto chvíli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 1. února 2013 v 19:06 | Reagovat

O_O Ten koniec.... prosím, nech bude v poriadku....
A hviezdy. Keby mi vzali hviezdy, tak ja neviem. Začína to byť trochu tajomné.
Rýchlo novú kapitolu! :)

2 rosamarie rosamarie | Web | 2. června 2013 v 12:07 | Reagovat

Juj!! Jen můžu doufat že bude Bianca v pořádku je to naprosto ohromující. Nádhera ten konec a všechno. Překrásné.Píšeš vskutku neobyčejně. Je to vážně moc krásné
                                    Rose

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama