3.Kapitola Mrazivé Pohlazení

2. února 2013 v 13:51 | Zoey |  PPP
Takže. Jistě asi víte, že jsem přihlášena v soutěži kterou pořádá Nika-roovy a na blogu jsem naposledy zveřejnila jen 2.kapitoly k této povídce na pokračování. Doplňuji to tedy :)
Minulé kapitoly naleznete zde

3.Kapitola

Mrazivé Pohlazení

"Igore, prosím,"zaúpěla Zachariel a oslovený ztuhl na místě. Zachariel o něco prosí???
"Cože?"otočil se na ni zmateně a prohlédl si ji. Byla zachumlaná v teplém plášti z kožešiny, svá křídla bezpečně schovaná. Mezi záplavou zrzavých vlasů vykukovaly zelené oči a přísně si ho měřily.
"Ty jsi poprosila,"řekl Igor a pohodil hlavou s užaslým výrazem na tváři. Nemohl tomu uvěřit. Ona poprosila. Aby zanechal svého loudání. Asi.
"Pospěš si,"vyštěkla. Už to byla zase stará známá Zachariel, která každého věčně komanduje, a její kecy jsou neskutečně pitomé.
Za těch několik dní toho moc neušli. Museli se nějak dostat z toho hustého lesa ale nějak to…nešlo. Igor nikdy neměl orientační smysl a Zachariel už vůbec ne. Spoléhala vždy na svá kouzla, která ji chránila. Ale teď byla tak vyčerpaná, že by neuzvedla ani větévku.
"Je zima a já chci pryč!"zaječela, aby se to patřičně rozlehlo po celém lese. Pak se opřela o strom a sesula se do sněhu. Nikdy nedokáže sebrat armádu a vůbec, dostat se do západních kantrevů kde žije nejvíc příslušníků Pána Zla. Nedokáže to, pokud bude mít tohohle pitomce sebou.
"Já prostě nevím. Ztratili jsme se,"konstatoval Igor a s povzdechem se rozhlédl po mýtině, kam se dostali. Byla to stejná mýtina, na které stáli před dvěma hodinami, o tom se ale Zachariel zmiňovat nechtěl.
"Víš," začala pomalu, "možná bys mohl vylézt na strom a rozhlédnout se, ne?"přednesla svůj plán.
"To bych skutečně mohl…"nedořekl Igor.
"Takže tam prostě vylezeš a bude!"zaječela zase Zachariel a na důkaz svých slov ho postrčila k nejbližšímu stromu. Všechny tady byly stejně vysoké, takže se ani nemusela obtěžovat s výběrem nějakého vysokého.
Až moc mi to připomíná tu pohádku o Perníkové chaloupce, pomyslel si, zatímco se namáhavě snažil vyšplhat na nejbližší větev. Ou. To ještě potrvá.
Dole se Zachariel snažila nezapálit strom ze zásob energie, co jí zbyly, je aby ho popohnala. Nesnášela pomalou práci. Nenáviděla ji.
Když se ten šnekouš dostal na větev nejblíž vrcholu, oddychla si. Aspoň něco.
"Co vidíš?"zakřičela na něj co nejhlasitěji.
"Stromy,"odpověděl schválně Igor. Bavilo ho ji provokovat.
"Víš, mám ještě docela dost energie, abych tě dokázala shodit. Myslím, že by tě to dost bolelo,"jakoby nic si prohlížela své upravené nehty.
"Jasně, jasně,"zamumlal Igor a pořádně se rozhlédl. Co uviděl, bylo neuvěřitelné.
Nejdřív ho oslnilo prudké sluneční světlo, které se odráželo od napadaného sněhu, který celou krajinu pokrýval . Pak se vzpamatoval a spatřil obrovské plochy bílé, nehybné pokrývky. Nikde ani živáčka a na těch pár stromů, které za chvíli končily a les s nimi, byla krajina zcela opuštěná.
Teprve teď si Igor uvědomil hrůznou skutečnost. Musejí přejít přes pláně Smrti.
To jim on neřekl.
Když slezl dolů, zmučeně si povzdechl. Zachariel se na něj zmateně podívala a on jí pokynul, aby šla za ním.
Vyšli z lesa a ona vydechla zadržovaný dech.
"To není možné,"zamumlala zděšeně, "to není možné."
"Nikdo nikdy nepřežil cestu přes ně. Nedokážeme to, ani když jsi nesmrtelná a já člověk."řekl Igor a Zachariel mu poprvé a ne naposledy musela dát za pravdu. Tohle nedokážou.
Pláně jsou totiž místo bez života a vody. Nedokážou sehnat jídlo. Mohli by si ho sice ulovit teď do zásoby, ale žádný z živočichů co tu žijí, nevydrží ani hodinu nesplesnivělý.
"Víš,"začala opatrně, "myslím, že to musíme udělat. Musíme to zvládnout. Pán na nás spoléhá. A kdybychom zklamali, myslím tím umřeli, aspoň už si na nás svou zlobu nevymlátí. Ber to z té lepší stránky. Buď se vrátíme a umřeme, nebo půjdeme dál a umřeme. Vyber si,"pohlédla na něj. Igor jí poprvé a naposledy musel dát za pravdu. Druhá možnost má přeci jen jisté výhody.
Zamrazilo ho při pohledu na rozlehlé a zdánlivě nekonečné pláně.
"Nejde jiná cesta?"
"Ne. Vím to."
Oba se otočili a vyšli vstříc své smrti a hrobu, nebo taky svému vysvobození. Záleželo jen na nich, jak se postaví nové překážce.
Tohle je opravdu mrazivé pohlazení, pomyslela si Zachariel, když se podívala na nebe, kde začali kroužit krkavci.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama