Kapitola 20.Válka

5. ledna 2013 v 19:39 | Zoey |  Jak umírají stromy(4)

Ahoj,
napsala jsem dvacátou kapitolu. Mám pocit že je už předposlední, pak už bude následovat dvacátáprvní a poděkování. Nic víc.



Byla jsem strašně unavená a vyčerpaná s událostí které se udály a udají. Nebyla jsem si ani jistá jestli dokážu vydržet tady na stejném místě po celou dobu kdy budou jiní umírat a válčit.
Vyhlédla jsem z malého okénka na údolí a zaplavil mě pocit viny. Všude se shromažďovaly víly, trpaslíci, kočky, elfové a spostu jiných zvířat. Byla to početná armáda a měli jsme šanci na vítězství a tím pádem i zastavení kácení stromů v Lesní říši.
Válka je aspoň pro mě nejhorší možná událost na světě. Nesnáším války, teď ještě víc. Válka mi vzala dědečka a jestli umře i Igor, tak nevím.
Armáda se vydala na pochod a já jsem se vykašlala na okolní svět. Lehla jsem si na postel a usnula.
Zdál se mi divný sen. Letěla jsem nad mraky a pak se rozjasnilo a já spatřila bitevní pole a bitvu v plném proudu. Všude se všichni sekali, řev, řinčení zbraní o zbraň, výkřiky a nářky.
Lekla jsem se a začala hledat Igora. Z kouzel co jsem se naučila bych mu mohla pomoci.
Pak jsem ho spatřila. Bojoval statečně, ale nepřátelské zrůdy mu vyrvali zbraň z ruky a chystali se ho zabít. Musím zasáhnout.
Sestoupila jsem k němu a v rychlosti zamumlala zaklínadlo na vytvoření zbraně. Najednou můj přítel držel v ruce sekyru a neváhal ji použít. Dostal se přes své nepřátele a pokračoval dál.
Provázela jsem ho po celou bitvu a tak jsem byla i svědkem jak nepřátelské vojsko padlo. I to jak igor vystřelil šíp a zabil svého otce.
Muselo to pro něj být hrozné, ale dokázal to. Dokázal že umí přemoci svůj strach a žal a že za něco stojí.
Probudila jsem se na posteli a posadila se. Zvítězili jsme?To bylo až nějak moc snadné.
V rychlosti jsem se rozběhla ke Králi Králů.
Zvítězili jsme?zeptala jsem se.
Ano, všichni z vojska totiž záviseli jen na svém vůdci, Igorovo otci. Když ho igor zabil, učinil rozhodný krok. Ti co přežili se okamžitě vzdali,odpověděl vyčerpaně.
Sdělila jsem mu svůj sen. Pochválil mě a pak mi sdělil větu na kterou asi nikdy nezapomenu.
Ty a Igor jste si souzeni. Musíte nastoupit na trůn Lesní říše a už by ses nikdy neměla vrátit do skutečného světa. Alespoň ne příštích pár let, řekl a pak se ozval příšerný zvuk. Praskání větví, lámání, prudký poryv větru a pak...
Umírám, Melanie. Odcházím na věčnost a jedno ti říkám:splň své poslání co jsem ti řekl. Vezmi si Igora a usedněte spolu na trůn. Zanechte Podzemí navždy utajené a žijte šťastně až do smrti.
A pak Král Králů, největší strom co jsem kdy viděla, pak majestátně vyvrátil své kořeny a jeho myšlenky a samotné vědomí se vytratilo. Král Králů zemřel.
Pocítila jsem zármutek a sesula se na zem. Bude těžké se s tím vyrovnat.
Nikdy už nic nebude jako dřív.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 6. ledna 2013 v 11:15 | Reagovat

Jaj... ty už máš 20 kapitol a ja som to ešte stále nezačala čítať. :(

2 Zoey Zoey | Web | 6. ledna 2013 v 11:34 | Reagovat

[1]: To je úplně v pořádku, vážně mi to nezabije :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama