Kapitola 3.

29. prosince 2012 v 19:11 | Zoey |  Děti Soumraku
Ahoj!
Tak jsme na lyžích a je to tu hrozně moc fajn. Dneska jsme lyžovali čtyři hodiny v kuse a je tu spoustu sněhu, jak na Neklidu tak na Božím Daru.
Jelikož mám odpoledne dost času, napíšu vždycky kousek nějaké kapitoly, momentálně pracuju na čtvrté a dodělala jsem třetí kterou si hned můžete přečíst8)
Dlouho jsem se nemohla dostat k internetu, je to totiž šíleně složité, takže8)
Má 2501 slov a jsem za to strašně moc ráda. Konečně se zbavujeme těch nudných školních docházek a trochu se t rozjíždí8)
Tak si to užijte a Ahoj Vaše Zoey8)

3.KAPITOLA



Kate

Bianca docela vyváděla když jsem jí řekla o mém novém domově. Moc jsem to nechápala. Měla by být spíš ráda, že si najdu domov, domov po kterém toužím.
Nesnáším stěhování a sirotčince. Když mi umřeli rodiče, ještě jsem to dokázala unést. Ale i babička?Pak už nebyla žádná naděje, že mám ještě nějaké žijící příbuzné.
A teď se přeci jen někdo najde a moje nejlepší kamarádka z toho nemá radost, nýbrž se téměř zhroutí.
Potom ten oběd ve školní jídelně. Chtěla jsem se jí omluvit a už když jsem se k tomu chystala, překazili mi to, nebo spíš překazil, ten pitomec Frank. A protože jsem jasně viděla i cítila že už nebude šance si s Biancou promluvit, rozhodla jsem se pro trochu netradiční formu omluvy:když jsem zahlédla Frankovu pěst, neváhala jsem. Skočila jsem před ní a vzala bolest na sebe. A tak jsem se jí omluvila.
Bianca mi pak vyčítala, že jsem to neměla dělat, ale myslím že za to byla víc než ráda. Pak Frankovi totiž s radostí vrazila. Za mě.
U nich doma jsem přemluvila její matku, že mi nic není. Chtěla jsem se totiž co nejdřív vrátit do sirotčince(poprvé v životě s radostí)abych si začala pomalu balit můj skrovný majetek.
Jednou, když jsem byla v sirotčinci prvních pár dnů, otravovalo mě tam několik jiných dětí. Byla to taková partička asi třináctiletých holek a myslely si o sobě, že jsou nejlepší. Jo, to jsem si v jejich letech taky myslela...
Ale zpátky. Zasedly si na mě a řekly si že mi budou věčně ztrpčovat život, aspoň po dobu kdy s nimi budu žít pod jednou střechou. Samozřejmě jsem z toho nebyla nadšená, ale vydržela jsem i žížaly pod polštářem. Ignorovala jsem je a přestalo je to bavit. A byl pokoj.
Taky jsem si v těch nejhorších chvílích(jako když několik dní netekla voda)opakovala pozitivní myšlenky. Můžu se vzdělávat, nejsem ještě v chudobinci, dokážu se vyrovnat s ostatními. A to mi dávalo naději na novou budoucnost. Za tři měsíce mi má být osmnáct, a to znamená že se přestěhuji ze sirotčince k nějaké rodině jako služebná. Budu mít práci a nový život.
Navíc jsem si ještě našla novou kamarádku a po nějakou tu dobu jsem byla šťastná. Pak mi napsali o nové rodině a Bianca všechno zkazila svým skoro nervovým zhroucením. A způsobila mi výčitky svědomí.
Přestanu ale s mojí minulostí a začnu o tom co se děje teď...

<<<<<>>>>>

Na hodiny ve třídě koukal snad každý a paní Dickensová popadla pravítko a vyřítila se přes chodbu do ředitelny. Máme štěstí že je hned naproti a nejednou si k nám přišel stěžovat sám ředitel, hlavně kvůli svému "vlastnímu soukromí které bychom měli respektovat."Samozřejmě že to mělo i určitý vliv na celou třídu. Byli jsme prostě klidnější.
Teď se ale na školní řád všichni vykašlali a seběhli se kolem hodin. Po těch milionech letech že by zase začaly bimbat?A jaké neštěstí se stane tentokrát?
Učitelka dějepisu, profesorka Machová, nám jednou říkala o těch neštěstích co se stala. Jednou to byl požár při kterém vyhořela půlka školy, jindy zase dívka jménem Alicia Martensnová spáchala sebevraždu skokem ze střechy budovy z důvodů které nikdy nebyly zveřejněny. Každopádně po tomto incidentu odešlo spoustu dětí, většinou na žádost rodičů. Nechtěli aby se to opakovalo, zvlášť u jejich robátka.
A teď budou jistě všichni zase trnout hrůzou, protože nikdo nikdy neví co nám hodiny přichystaly...
Bianca ale rozhodně vypadala dost pobledle. Myslí si snad že se to bude nějak týkat jí?Ještě to tak.
"To bude jen nějaký omyl,"snažila jsem se ji povzbudit. Byla ale tak skleslá, že by rozplakala i sochu.
"Jsi si jistá?"
"Ne,"přiznala jsem. Nerada lžu a už vůbec nejlepší kamarádce.
"Tak vidíš,"odpověděla a sarkasticky se ušklíbla.
"Děti, děti, klid prosím!"zakřičel ředitel který právě vešel do třídy s paní Dickensovou a matikářkou Johanou v patách.
"Vraťte se do svých lavic a utište se. Je to pravděpodobně jen nějaký omyl. Ty hodiny nešly už pěkně dlouhou dobu a tak to byl možná jen..."nedořekl. Taky si není jistý.
"Taky si není jistý,"pošeptala mi to samé Bianca.
"Třeba to byl prostě omyl."
"To nikdy nemůžeš vědět,"namítla a otočila se k oknu. Její pohled se najednou rozostřil a po pěti minutách co jsem ji pozorovala prudce zamrkala a vrátila se do současnosti.
Zuřivě se ke mně otočila. "Viděla jsem zase tu dívku!"sdělovala mi vzrušeným hlasem a já vůbec nechápala co to s ní je. Jakou dívku?
"O čem to mluvíš?"zeptala jsem se zmateně.
"Říkala že se brzy setkáme a že bych si měla pospíšit. Nemůže čekat moc dlouho,"mlela dál svou Bianca. Naprosto mě zmátla a už jsem jí vůbec nedůvěřovala. Alespoň teď ne.
"To se ti jen zdálo, je toho na tebe poslední dobou moc,"snažila jsem se ji uklidnit, ale nevypadala že by jí to nějak pomohlo.
"Ne, myslím to vážně. Je moc milá a jmenuje se-"nedořekla, protože jsme uslyšely hrozný hluk a skřípot.
Automaticky jsem sklopila pohled k hodinám, z nich ale ten příšerný zvuk nevycházel. Jeho příčinou bylo něco jiného.
Všichni se rozhlíželi po třídě a pak se to stalo.
Dveře prorazili muži odění v černých pláštích s kápěmi, luky a šípy připravené k použití.
A chystali se odvést mojí jedinou kamarádku.

Bianca

Odvrátila jsem se od Kate a podívala se z okna. Doléhala na mě tíha reality, což se mi stalo za celý život poprvé. Nejdřív to kouzlo co jsem použila:byla jsem si jistá že to, jak jsem přemohla Franka nepramení z mojí fyzické síly. Potom ten divný sen s dívkou která mi řekla že se brzy setkáme. To není moc normální, ne?
A teď ty hodiny. Myslela jsem, že už bych mohla pro jednou mít trochu klidu. Ale ne, nesmím si odpočinout a urovnat svoje myšlenky.
Když začaly odbíjet, roztřásla jsem se. Ne zimou. Strachy.
Co se teď stane?pomyslela jsem si zděšeně a podívala se na učitelku která prchala ze třídy. Zmizím?Vypařím se?
Všichni se seběhli kolem hodin a já jsem přinutila své ztuhlé svaly aby se pohnuly. Prohlédla jsem si hodiny a neviděla jsem na nich nic nebezpečného. Ale zdání klame.
Přišel ředitel a snažil se nás uklidnit. Marně. Sedla jsem si zpátky do lavice a mezitím co Kate pozorovala učitelky a ředitele jak rozebírají ty prohnilé hodiny, pohlédla jsem z okna na liduprázdnou ulici.
A pak jsem ji spatřila. Svět kolem mě zbělel a za chvíli jsem už viděla jen její štíhlou postavu. Jako vždy mě vyděsily její oči, rudé a tentokrát i mírně rozzlobené. Její tvář se zkřivila děsem když viděla v jakém jsem stavu.
"Už brzy se setkáme, Bianco. Mám málo času a nemůžu čekat věčně. Pospěš si,"řekla a já jsem ji vůbec, ale vůbec nepochopila.
"Ráda bych, ale kde tě mám najít?"
"Najdu si tě sama. Nebo spíš moji přátelé,"odpověděla a zmizela.
Prudce jsem se otočila ke Kate která sebou trhla. Bylo vidět že jsem ji vyděsila, ale...
"Zase jsem viděla tu dívku!"sdělila jsem jí vzrušeně a ona chudák vypadala jako spadlá z Marsu.
"O čem to mluvíš?"zeptala se a mě došlo že o ní neví. Že ji nezná.
Vysvětlila jsem jí co mi říkala a už když jsem jí chtěla povědět jak se jmenuje(i když jsem to vlastně ani nevěděla)ozval se divný, skřípavý zvuk. Pohlédla jsem na hodiny, ty ale nebyly tou příčinou.
Teprve když do třídy vrazili muži odění do černé barvy, s luky a šípy napřaženými na moje srdce, hlavu a hruď, pochopila jsem.
To jsou ti její přátelé.
Přišli si pro mě.

Kate

Ti chlapi představovali nebezpečí. Velké nebezpečí.
Ale ne pro mě. Pro Biancu.
"Zůstaňte všichni sedět nebo Vás zabijeme. Pokud s námi ta dívka,"kývl na Biancu, "odejde v klidu, už o ní nikdy neuslyšíte a nic se Vám dneska nestane. Jestli ne a bude jí někdo chránit, bez meškání dotyčného zastřelíme a ona s námi půjde násilím. Vyberte si."
Všichni po sobě nervózně pokukovali a nikdo se neměl ke slovu. I ředitel oněměl.
Ale já jsem nechtěla aby ji odvedli. I když jsem ji sama měla zítra navždy opustit, musela jsem nejdřív zajistit, že se ještě někdy uvidíme. A takhle bych to vážně nedokázala. Odvedou ji, zabijí a kdo ví co ještě. Musím zasáhnou. Je to moje povinnost.
"Klidně mě zastřelte, ale nejdřív bych chtěla něco říct,"pronesla jsem ledovým hlasem který se ke mně nehodil.
"Chtěla bych mojí nejlepší kamarádce,"ukázala jsem na Biancu, "poděkovat za to co pro mě udělala. Spřátelila se se mnou a byla mi oporou. Nikdy na ni nezapomenu. Ale pokud teď bude chtít s Vámi odejít v klidu a dobrovolně, nebráním jí. Je to její volba a svobodnou vůli jí nikdy nevezmu. Ale prosím Vás. Postarejte se o ni, ať se jí nic zlého nestane. Bylo by pro mě moc těžké přenést to přes srdce i když sama vím co to znamená ztratit blízkého člověka,"otřásla jsem se když mě zaplavily vzpomínky, "a proto doufám že mě vyslyšíte a...víc už nemám co říct,"dopověděla jsem tiše svůj krátký proslov.
"Snad jen, že jsem byla tvou nejlepší kamarádkou a pak se začala chovat jako husa. Mám tě ráda Kate. Odpusť,"ozvala se najednou Bianca. Ztuhla jsem a podívala se jí do očí. Viděla jsem v nich strach, bolest a naději. Naději na úspěch.
A právě v tu chvíli jsem si uvědomila, že i kdybych sebevíc chtěla, nedokážu ji přinutit aby zůstala. Nemůže zůstat.
Nepatří do tohoto světa.
Pochopila jsem že ti chlapi ji nepřišli zabít, ale zachránit. Má zřejmě nějakou moc, se kterou by se v tomhle světě těžce žilo. Když odejde, bude mít šanci na nový život a bude jí líp.
Je na tom stejně jako já, uvědomila jsem si. Taky může začít znova. Jako já.
"Odpouštím ti,"zašeptala jsem a usmála se. Svaly v obličeji povolily a napjatý výraz zmizel a vystřídala ho úleva. Přijala jsem to s vděčností která se mi moc nepodobala.
"Uvidím ji ještě někdy?"zeptala se Bianca těch chlapů.
Zřejmě jejich vůdce zavrtěl hlavou. "Nikdy už neuvidíš nikoho z tohoto světa. Ani svou rodinu."
Čekala jsem z Biančiny strany šok, místo toho ale přijala skutečnost takovou jaká je. Pravděpodobně očekávala že se to stane a tak se rozhodla smířit se s tím a tiše trpět.
Jsme si čím dál tím víc podobné, napadlo mi. Ale ona to má horší. Je lepší když vám zemřou rodiče a vy víte že už se nemůžou vrátit, než že máte tu hrůznou jistotu že žijí a nesmíte je navštívit. Nevydržela bych to.
"Nastal čas odchodu,"připomněl muž a Bianca se na mě s bolestí v obličeji ohlédla. Poslala jsem jí povzbudivý pohled a usmála se na ni. Oplatila mi to.
"Zvládneš to,"zašeptala a pak se rychle otočila a vykročila ke skupině černooděnců. Moc jsem nepochopila její poslední slova, ale věřila jsem že přijdu na jejich smysl.
"Vždyť ty taky,"úplně neslyšně jsem jí odpověděla. Nemohl mě nikdo slyšet, ale myslím, že to nevadí. Bianca už bude vědět že jsem si to aspoň myslela.
"Ode dneška už nikdo nebude vědět že do této školy a na tento svět kdy patřila dívka jménem Bianca Collinsová. Její jméno zmizí ze všech dokumentů, její věci též. Už nikdy nezavadíte o vzpomínky na ni. Mizí z vašich životů. Navždy."řekl muž v černém a můj výkřik vyzněl do prázdna mojí mysli. Nesmím na ni zapomenout!NE!!!
Ale bylo příliš pozdě abych stačila něco udělat. Obrysy celé skupiny nezvaných návštěvníků se začaly rozplývat a pomalu mizely. Neviditelná síla mě přimrazila na místě. Mohla jsem jen nevěřícně sledovat jak odchází moje první a poslední kamarádka a spřízněná duše.
Její batoh a ostatní věci zmizely a místo v mé lavici osiřelo. Vrhla jsem pohled k třídnici kde byly zapsáni všichni žáci. Úplně jsem viděla jak její se jméno napsané inkoustem pomalu rozpíjí do prázdna a už se nikdy neobjeví. Zapátrala jsem myslí po vzpomínkách na ni, barvě jejích očí, kůže...a nemohla jsem si vzpomenou. Kdo je vlastně Bianca?
Všechno zmizelo spolu s ní. Už jsem ji neznala. Byla jsem zase jenom ta obyčejná Kate a život s Biancou nikdy neexistoval. Měla jsem zítra odjet do Skotska za novou rodinou a životem.
Už ke mně nepatřila, nic ji ke mně nepoutalo. Všechny vzpomínky a myšlenky na nic co jsem kdy měla, všechny se ke mně poutaly jako malé balonky. Pak ale někdo přišel a udělal šmik šmik šmik a všechny balonky mě opustily, odletěly do nekonečného prázdna vesmíru.
Jak těžko se opouští někdo koho máte rádi?
Těžko.

Bianca

Mohla jsem jen sledovat jak mi Kate věnovala svůj krátký proslov, jak se zjevili ti chlápci. Věděla jsem že to jsou moji přátelé, a doufala jsem, že Kate to pochopí. Bude to těžké pro nás obě, ale ona už stejně zítra odjíždí pryč...
Vyděsila jsem se když ten chlap v černém, asi jejich vůdce, řekl, že ode dneška už mě nikdo nebude znát, pamatovat. Určitě musel použít kouzlo, protože jinak by nezmizely moje věci, jinak bych neviděla jak Kate pomalu nasazuje nechápavý výraz a jak se celá třída rozplývá.
Naposledy jsem zahlédla mou kamarádku a pak všechno zmizelo.
A ocitli jsme se před naším domem.
Rodiče i sestřička stáli před vchodem a byli krásní. Otec objímal matku kolem pasu a Bell se choulila uprostřed. Zapadali do tohoto světa, kdežto já ne.
"Mami!"vrhla jsem se k rodičům a objala je. I Bell jsem jemně zatahala za vlasy a na všechny se usmála se slzami v očích.
"Máme tě rádi,"vzlykla mamka. "Musíš odejít, všechno víme. Nejhorší, ale je, že si můžeš vzít jen tři věci a to ty, které ti sami dáme."
"Já jsem se rozhodl dát ti tuto malou knížku, která se dědí v rodině už po staletí. Nic v ní není, ale věřím že ty se svými kouzly na její tajemství přijdeš,"řekl táta a podal mi odrbanou knížečku. Prolistovala jsem ji a opravdu v ní nic nebylo.
"Já ti dávám tvůj oblíbený šátek pro štěstí, který nosíš všude sebou,"mamka mi podala modrý šátek který mi vždycky(alespoň podle mě) přinesl štěstí.
"A já ti věnuju mého Mrkvičku, abys na mě nikdy nezapomněla,"pronesla Bell slavnostně a podala mi svého plyšového, oranžového králíka. Objala jsem ho a úplně cítila vůni domova.
"Děkuji vám všem,"tiše jsem poděkovala a povzdechla si. Nastal čas odchodu.
"Máme tě rádi,"zašeptala moje rodina a pak zmizeli. Došlo mi, že je už nikdy neuvidím a že to taky znamená jednu věc:domů už se nikdy nevrátím.
"Teď nastal čas abychom se vydali na dlouhou cestu do hor. Bude to obtížná cesta plná zkoušek, věřím ale, že ji zvládneš. Doprovodíme tě jen já a moji společníci, Samson a Emilie,"řekl ten vůdce a ukázal na drobnou dívku s hnědými vlasy a malého, podsaditého blonďáka s šíleným úsměvem na tváři. Samson se k němu docela hodí.
"Já jsem Zain,"řekl ještě a pak svižným krokem vyrazil vpřed. Najednou jsem zjistila že na sobě mám stejný černý plášť jako oni a přes rameno hnědou brašnu kde je uložen můj skrovný majetek. Vypadala jsem v tom stejně jako oni.
"Tak pojď, ne?"zeptala se Emilie a usmála se na mě. "Na Akademii se ti bude líbit. Je to tam moc fajn,"dodala a vyrazila za Samsonem a Zainem.
Popohnala jsem se za nimi a cestou přemýšlela o tom, proč nemůžu pro jednou přestat chodit do školy.
Škola je vážně všude. I v pohádkách a nadpřirozených dobrodružstvích, jako je tohle.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 31. prosince 2012 v 10:27 | Reagovat

To bolo nádherné. Koniec taký smutný... wow. Kde ju vedú? Ale teším sa na ďalšiu kapitolu. Prosím, rýchlo ju napíš. :) :)

2 *Evush* *Evush* | Web | 31. prosince 2012 v 16:25 | Reagovat

Och, je to prekrásne!! Máš vážne talent, píšeš totiž bez chybičky :)) Chcem sa ti ospravedlniť, že som málo obiehala a komentovala, bola som na takej menšej zimnej dovolenke.. ;)

3 Zoey Zoey | 1. ledna 2013 v 13:46 | Reagovat

[2]: neboj,uplne v pohode;)Ja taky o vikendu lyzovala :-)  :D

4 Jane Jane | Web | 4. ledna 2013 v 18:08 | Reagovat

nádherné...já nemám slov... :-D

5 rosamarie rosamarie | Web | 2. června 2013 v 11:47 | Reagovat

je to překrásné! Zvláště se mi líbí to,že jsi popsala jednu situaci z Pohledu hlavní hrdinky a tutéž situaci i z pohledu její kamarádky. To je vážně moc pěkné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama