Kapitola 2.

28. prosince 2012 v 8:50 | Zoey |  Děti Soumraku

Mám tu druhou kapitolu k Dětem Soumraku a jsem na ni vážně hrdá!
Má 2301 slov a možná je ze začátku trochu nudná, pak se to ale rozjede a o akci nebude nouze8)
Vyšlo mi to na tři a půl stránky ve wordu a jsem moc ráda8)
Zoey

2.KAPITOLA




Bianca

Ve škole je to po letech zase fajn.
Kdo by si byl pomyslel, že si tohle někdy pomyslím…
Vydechla jsem. Už je to tři týdny co jsem se potkala s Kate. Tři týdny krásného přátelství které jsem si užila. Kate je fajn holka. Ale proč mám pořád divný pocit?
Byla neděle a Kate mi předevčírem řekla že o víkendu nemá čas abychom něco podnikly. Nevadilo mi to, ale nudím se. A trápí mě myšlenka na ten divný pocit.
Sešla jsem dolů a chvíli pozorovala mamku jak si čte u kuchyňského stolu. Vždycky jsem jí všechno řekla a mám jí říct o radu i teď, když se cítím nejistá?
"Mami?"
"Ano, copak?"zeptala se a odložila časopis.
"Myslím že s Kate něco není v pořádku,"vyklopila jsem ze sebe hned naráz. Nejsem jako táta který to většinou drží v sobě.
"Taky mi připadala...trochu z jiného světa,"mamka se usmála. "Ale je ti sedmnáct a to znamená že i když ti ráda pomůžu, nemůžeš se na mě pořád obracet. Zkus si sama říct co ti na ní vadí a pak možná najdeš to, co hledáš,"odpověděla mi.
Zase jsem skončila v pokoji a zírala z okna. Venku pršelo a já jsem se nudila. Dost.
Možná bych se mohla jít projít do městečka, napadlo mě. Můžu koupit Bell dárek a trochu se projít. Ne nadarmo se říká že přitom vypudím negativní myšlenky.
Ve městě to zase vypadalo. Všude roztával špinavý sníh i když byla teprve půlka prosince, spoustu domků opuštěných nebo vyrabovaných. Vůbec tady vládla smutná atmosféra, i když už byly skoro Vánoce.
Prošla jsem kolem obchodu s výlohou ve které poblikávaly červené, žluté a modré žárovičky a co chvíli přestaly svítit.
Tohle město se stalo městem které...je na pokraji krachu, jinak to asi ani neřeknu. Dřív to bývalo prosperující město plné lidí, ale i když jsme v jednadvacátém století, jsou tady způsoby a chování jako v osmnáctém a níž. Rada povolila chudobince a sirotčince v centru města kde začaly panovat strašné podmínky. Každý měsíc se pořádaly takzvané "nájezdy na bezdomovce" kdy se jich spoustu chytilo a buď byli odvlečeni do vězení nebo z té lepší stránky je poslali na doživotí do chudobince, děti odtrhli od matek a daly na převychování do sirotčince.
Takové podmínky v našem městě panovaly. Nakonec se od okraje města odlouplo sdružení několika desítek domů a jejich obyvatelé si založili vlastní malou "osadu" nebo sídliště kus od města. Žili odděleným životem a nakupovali v nejbližších vesnicích. Ale do školy museli sem.
Já a moje rodina jsme se k těm lidem přidali a je to lepší. Ale do školy chodím prostě nerada.
Vrátila jsem se domů, schovala dárek a sedla si k počítači. Mohla bych jen tak brouzdat po internetu jako jiné děti mého věku, tady ale internet nejde. A tak je mi počítač jen na nějaké psaní a kreslení.
S povzdechem jsem čekala až se mi zapne a jen tak jsem vyhlédla z okna.
Spatřila jsem Bell jak s posledních zbytků sněhu staví maličkého sněhuláka. Byl celý špinavý, ale bylo vidět že sestra si s ním dala práci.
Na obrazovce se mi objevilo přihlášení a tak jsem naťukala heslo a jméno a zase čekala.
Po dlouhé chvilce jsem se bavila v malování, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Prostě se nudím.
Svalila jsem se na postel a začala si představovat konec světa. Nu co, mohla by třeba vybouchnout planeta a...
Usnula jsem.
Zdál se mi podivný sen. V mých snech nikdy nelétám a teď jsem se vznášela kousek nad zemí. Potom zafoukal silný vítr až mě to vyhodilo do mraků, vysoko nad zem. Zalapala jsem po dechu. Nesnáším výšky.
Letěla jsem nad mraky hodnou chvíli, ale pak se rozptýlily a já spatřila obrovskou budovu. Ne, palác, zámek. Nevěděla jsem jak ji popsat. Byl to rozlehlý areál, kolem spoustu nepřístupných skal a zeleně.
Možná je to nějaká škola, napadlo mě. Ale škola na takovém odlehlém místě?
Skrz mraky prosvitlo slunce a ozářilo školu. Paprsky se odrazily od prosklených dveří a oken a prozářily krajinu.
Slétla jsem dolů a dopadla lehce na zem. Stála jsem před pravděpodobně vstupní branou do školy. A vtom ze stínu stromů vystoupila dívka.
Měla černé vlasy a bledou pleť. Ale byla hezká. Štíhlá postava a velké oči.
Panebože. Úplně jsem ztuhla když dívka zvedla hlavu a já jí pohlédla do očí. Byly temně rudé a zvědavě si mě prohlížely.
Automaticky jsem strachy ucukla.
"Ale, neboj. Já nekoušu,"usmála se na mě a odhalila, světě div se, drobné špičáky.
"Co tu dělám?Je to jen sen, ne?"zeptala jsem se jí. "Výplod mé fantazie?"dodala jsem.
"JE, to jen sen, ale brzo se stane skutečností,"odpověděla tajuplně a znovu se usmála. "Možná že se brzy uvidíme i v reálném světě, Bianco."
S trhnutím jsem se posadila na posteli. Zrychleně jsem dýchala a byla jsem vyděšená. Proč mi ta dívka-upírka, řekla že se brzy uvidíme?Jak to myslela?
Zatmělo se mi před očima a dopadla jsem zpátky do polštářů. Tohle byl jen sen. Není to skutečnost, přesvědčovala jsem se.
Po deseti minutách kdy už jsem si byla jistá že se nepozvracím z pocitu závratě jsem sešla opatrně po schodech do kuchyně. Chtěla jsem se napít, ale zapomněla jsem na mamku.
"Bianco, co se ti to stalo?"vykřikla vyděšeně a objala mě.
"Nevím,"zamumlala jsem unaveně. Nechtělo se mi myslet ani odpovídat.
Nadechla jsem se. "Zdál se mi divný sen a je mi z něj trochu zle,"vysvětlila jsem a napila se vody.
<<<<<>>>>>

Už je zase pondělí a čtvrtá hodina. Fyzika.
"Ve středu si napíšeme test na hustotu. Jen malé opakování,"oznámila nám paní Dickensová kterou si všichni dobírali už kvůli jejímu příjmení, ale i její váze. Byla totiž trochu silnější a stávala se tak terčem posměšků, ovšem vždy za jejími zády.
Já jsem ji měla ráda a měla bych ji ráda mnohem víc kdyby vyučovala třeba češtinu a ne zrovna můj nenáviděný předmět. Fyziku.
Vždycky jsem byla na jakékoli počty a vzorečky tupá. A setkání s fyzikou mi dalo v šesté třídě pocit že ani za sto let to nezměním.
S povzdechem jsem si napsala upomínku na kus papíru a stočila zrak ke Kate. Něco horlivě psala na kousek papíru a výraz v jejím obličeji se podobal výrazu dítěte které má narozeniny.
Naklonila jsem se k ní a zkusila nahlédnout co to tam píše. Odtáhla se a s úsměvem zavrtěla hlavou.
"Můžu se aspoň podívat?"zašeptala jsem netrpělivě.
Kate zase zavrtěla hlavou. "Až po obědě,"dodala šeptem.
Po zbytek vyučování jsem byla jako na jehlách, nemohla jsem se dočkat až mi kamarádka řekne o jaké tajemství se jedná. Ani jsem nevnímala jak plynula hodina za hodinou a najednou jsme stály u výdejního okýnka a přemýšlely co si dáme k obědu.
"Prosím jeden ten humrový salát a džus,"dostala jsem ze sebe. Ani nevím proč jsem si dala takové jídlo, už podle názvu to nemusí být nic moc dobrého.
Kate si vzala kuřecí stehýnko a hranolky a společně jsme zasedly k jednomu stolu dál od ostatních.
Nervozitou jsem nedokázala posedět v klidu. "Tak co, co je to za tajemství?"ptala jsem se hned co si kamarádka sedla.
"V klidu, prosím tě,"zasmála se a pustila se do jídla. Mezi sousty začala povídat.
"Poslali mi dopis že bych ještě mohla mít nějaké příbuzné ve Skotsku. Úřady vypátraly, že je určitá naděje na podobnou krevní skupinu, což by znamenalo že bych se vrátila do Anglie a mohla zase normálně žít,"vysvětlila a vzala si hranolek.
Leknutím jsem téměř nemohla promluvit. Po letech si najdu kamarádku a ta mě má zase opustit?To je nepřípustné. To mi nemůžou udělat.
"Bianco?"pohlédla na mě Kate a starostlivě si mě změřila. "Co se děje?"zeptala se. Musela jsem asi vypadat jako nějaká osoba která utrpěla šok. Byla jsem osoba která utrpěla šok.
"Ne,"zašeptala jsem slabým hlasem. "Ne."
"Ach Bianco, řekni něco. Co je?"ptala se čím dál úzkostlivěji Kate.
"Nesmíš odejít!"vypravila jsem ze sebe. "Budu zase jen malá holka, nic!Teď jsem po dlouhé době byla opět šťastná. Nechci abys odešla z mého života,"měla jsem na krajíčku. Nechtěla jsem brečet, ale v téhle situaci...no to už bylo jedno.
"Ale chápej, je to pro mě skvělá příležitost!Co pak ty, kdybys byla na mém místě a žila v sirotčinci, ty bys tohle odmítla?"nechápavě se na mě podívala. Asi nikdy nikdo nepochopí jak se cítím.
"Ne, to je zase jiná. Já jsem hlavně zmatená a lekla jsem se toho. Až se mi to uleží v hlavě, bude to lepší,"zamumlal jsem na vysvětlenou a v duchu už si plánovala jak se doma vybrečím v pokoji a pak se podívám na Avatara kde budu brečet ještě víc. To je můj způsob jak se dát zase dohromady.
Zamyšleně jsem se pustila do salátu a po dvou lžících všechno vyprskla na ubrus. Bylo to nechutné.
"Na, dej si hranolky,"přisunula mi Kate blíž svůj talíř. Zavrtěla jsem hlavou. Žaludek se mi tak svíral že bych do něj stejně nic nedostala.
Pokrčila rameny a přitáhla si talíř zpátky.
"Asi půjdu,"popadla jsem tác, ale pak jsem ztuhla na místě. Do jídelny totiž vešla partička drogových maniaků z vedlejší třídy. Zahlédla jsem mezi nimi i mou spolužačku Melan. Byla doslova proslulá svou závislostí na nechtějte vědět čem a její rodiče si z toho hlavu nedělali. Ani nemohli. Melan žila v chudobinci na okraji města už od narození a rodiče nikdy nepoznala. Zemřeli ve válce.
Byla neustále zkoušená životem a tak jsem se jí ani nedivila že takhle skončila. Nelitovala jsem ji, ale cítila jsem vůči ní upřímnou soustrast.
Ale zpátky k tomu proč tuhle partičku moc nemusím. Nejednou mě obtěžovali, hlavně v prváku, naštěstí jsem je ale dokázala odrazit. A od té doby je v lásce příliš nemám.
Zůstala jsem sedět a v celé jídelně se rozhostilo ticho, doplňované občasným tichým zašeptáním. "Kdo to je?"zašeptala Kate a bradou ukázala na černovlasého výrostka s propadlými tvářemi a zakalenýma očima.
"Jejich "vůdce", jmenuje se Frank, ale všichni mu tady říkají Škrob,"odpověděla jsem jí.
"Ona ti řekla Škrobe!"zaječela dívka od sousedního stolu a ukázala na něj. Zamrazilo mě. Tohle nedopadne dobře.
Nerada vyvolávám konflikty mezi lidmi, už jen proto, že se s nimi neumím pak vypořádat. A tohle byl konflikt jako hrom.
Frank ke mně zamířil a jeho skelný pohled mě přilepil na židli. Stále se blížil a i když na mě všechny instinkty křičely abych utekla, pohla se, zmizela jakýmkoli způsobem, klidně se i vypařila, nedokázala jsem nic udělat. Moje smysly byly úplně otupělé, nereagovaly.
"Bianco!"Kate skočila přede mě těsně před tím než mě Frank měl udeřil pěstí do tváře. Takže to schytala ona.
"Tak to tedy NE!!!"zaječela jsem na něj a odstrčila krvácející Kate stranou. Měla jsem strašný, strašný vztek, takový jaký jsem nezažila už hodně dlouho. A jak se říká, strach dává křídla a vztek sílu.
A tak jsem mu taky jednu vrazila.
Možná trochu silněji než jsem zamýšlela, protože to ve Frankově čelisti několikrát křuplo a moje ruka přitom zůstala neporušená. To nebylo normální.
Možná jsem měla být trochu mírnější. Ale asi jsem se neovládla. Tak proč Frank...?
Spadl na podlahu???
Zavrávorala jsem pod tíhou nové, neznámé síly a opřela jsem se o stůl. Samozřejmě jsem si téměř sedla do humřího salátu.
Všechno potom se odehrávalo jako ve zpomaleném filmu. Všude se seběhli lidé a kamarádíčci z Frankovo party se ke svému vůdci hned vrhli a začali ho zvedat na nohy. Byl zmatený a já si, unavená z toho všeho hluku a zmatku, sedla na zem a opřela si hlavu o židli.
Po chvíli se ke mně sklonila Kate a držela si u krvácejícího nosu kapesník.
"To bylo fakt hustý,"pronesla a usmála se na mě. "Myslím že jsi ta nejlepší kámoška na světě, jak si se mě zastala,"dodala a já jí chatrně oplatila úsměv.
"Vždyť ty taky,"odpověděla jsem zesláble.
"Pojď, půjdeš domů. Doprovodím tě,"řekla a pomohla mi na nohy. "Myslím že všechen ten humbuk nastane až zítra. Dneska se budou zajímat jenom o něj,"kývla ke dveřím do jídelny kudy odnesli Franka.
"Dobře. A omlouvám se. Ta rána měla patřit mě. Díky že si se mě zastala,"poděkovala jsem.
"To nic. A neomlouvej se. Nebyla to tvoje chyba,"opravila mě.
S její pomocí jsem se dostala domů. Mamka se hned zhrozila co se to Kate stalo a proč vypadám tak vyřízeně.
"To nic, jen Kate spadla ze schodů a já jsem unavená," vysvětlila jsem vážně unaveným hlasem a rozloučila se s kamarádkou, která nejdřív přemluvila mamku že je úplně v pořádku a pak šla.
V pokoji jsem se svalila na postel a vydechla. To bude ještě náročný týden.

<<<<<>>>>>
Druhý den jsme proti své vůli musely do ředitelny. Naštěstí už jsme měly historku proč a jak vymyšlenou. Ředitel nám pak skutečně uvěřil že Frank si začal a my jsme nevinné. Nevím proč, ale po celou dobu jsem měla neodvratný pocit že mě někdo sleduje.
Celé vyučování a úterý jsem prožila v neustálém stresu co se ještě stane a doma jsem byla naprosto vyřízená. Kate se za dva dny měla stěhovat, protože se ukázalo že ve Skotsku příbuzné skutečně má. A já bych nejradši umřela.
Ani jsem se neučila na test z fyziky. Zapoměla jsem. Chyba.
Proto mě ani nepřekvapilo když nám učitelka oznámila že budeme něco psát. Byla jsem jako tělo bez duše.
Když jsem tak zírala na otázku na vzorec pro hustotu, oči mi zabloudily k dávno zastaveným kyvadlovým hodinám na stěně třídy. Paní Dickensová nám vyprávěla že je sem dal pověsit zakladatel školy, Mark Dimsten. Když odbily, znamenalo to že se něco stane. Ale tyhle hodiny neodbily už desetiletí.
Jako zhypnotizovaná jsem zírala na hodiny a když jsem se už chtěla vrátit k testu, ozval se tichý, skřípavý zvuk, který vynikl v klidné třídě.
Okamžitě jsem se na hodiny zase podívala a zase jako zhypnotizovaná jsem na ně koukala.
Kyvadlo se posunulo doleva a pak se zhouplo na druhou stranu.
Všichni už se dívali mým směrem.
A pak, po vteřině ticha, se rafičky začaly otáčet šílenou rychlostí po obvodu hodin. Za pouhé tři minuty odpočítaly celé roky času.
A teď se zastavily na dvanáctce.
A odbily, hlasitě a zvučně, poledne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vaše Angela Vaše Angela | E-mail | Web | 28. prosince 2012 v 16:35 | Reagovat

Povedená kapitola, pěkně se to čte :-) Jsem zvědavá, co se bude dít dál...

2 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 28. prosince 2012 v 17:52 | Reagovat

Ty vole... týý vole!! Ten koniec!
A k tomu snu ma napadol úryvok jednej piesne, ktorú zložili Starkid: "And I'll admit, it's all in my head, but who says it can't be real?"
Alebo citát z poslednej Potterovky: "Of course, it's happening inside your head, Harry, but why, on earth, should it mean, it's not real?"
Zlepšilo mi to náladu, naozaj. :)

3 rosamarie rosamarie | Web | 2. června 2013 v 9:49 | Reagovat

páni! To je naprosto úžasný ty hodiny,ten závěr. Doslova mě to přimrazilo k židli. Běhá mi mráz po zádech takovéhle situace miluji. Je na tom něco...jak to jen říct-tajemného, nevysvětlitelného a paranormálního. celé to je takové..Já nemůžu najít slova Bravo! Moc se ti to povedlo ostatně jako všechny ostatní povídky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama