Kapitola 1.

14. prosince 2012 v 16:44 | Zoey |  Děti Soumraku
Dokonalé!!!
Mám tu první kapitolu k Dětem Soumraku. Má 2045 slov a je to na 3 a půl stránky ve Wordu!
Jsem hrozně nadšená. Jinak, pár informací.
Píšu v první osobě a vždycky je napsáno z čí pohledu. I kdyby to bylo třeba z pohledu jiné osoby než je hlavní postava, bude to vždy v první osobě. To si pamatujte.
Snažím se o dlouhé kapitoly. Tohle je nádherná délka a jsem na ní hrdá. Ovšem na jiné to nemá8)
A poslední věc.
Dost úvodů a s chutí do čtení!!!
Zoey8)


1.KAPITOLA



Bianca

"Vstávej, Bianco. Jestli jsi unavená, neměla jsi jít spát tak pozdě!"zacpala jsem si uši před jasnou oktávou matčina hlasu. Nesnáším rána.
Otevřela jsem pomalu oči. Nejdřív jedno, po chvíli druhé. Svět kolem mě byl jedna velká barevná šmouha. Zamrkala jsem očima a protřela si je.
"Já jsem nešla spát pozdě. Může za to ta knížka, musela jsem ji dočíst,"bránila jsem se výmluvně. Ale moje schopnost přesvědčivě lhát… tu jsem nikdy nedokázala zdokonalit.
"Tak víš co? Odedneška se žádné, takové ponocování konat nebude. Půjdeš spát v deset a basta,"konstatovala máti a popadla z nočního stolku mou oblíbenou knihu: Rozbřesk.
Vazba byla tak otrhaná, že se kniha pomalu rozpadala a někde jsem ztratila Předmluvu. Ale co.
Stejně ji znám nazpaměť.
Ale nesnáším, když mi někdo něco bere.
"To né. Mami, vrať mi ji, prosím,"udělala jsem smutné oči. Ale nezabralo to.
"Ne, nevrátím. Nemělas tak dlouho ponocovat a mohla sis ji dnes dočíst. Každopádně,"dodala s úsměvem, "aspoň mám taky jednou možnost si ji přečíst."
Myslím, že se mamka nebude tak smát až přijde na to v jakém je kniha stavu…
"Tak, a teď dost řečí. Už deset minut jsi měla být dole u snídaně a místo toho se tady vybavujeme o tvojí knížce, která je mimochodem ve velmi, zarazila se a pohlédla na to, co kdysi bývala kniha, "ve velmi adekvátním stavu který odpovídá tvému zacházení s ní,"dokončila a vyšla z pokoje. Dveře se za ní ladně zabouchly.
Přemluvila jsem sama sebe, abych dokázala vylézt z teploučké postele. Vyhlédla jsem z okna a povzdechla si. Sněžilo. A sníh znamená, že dnes do školy přijdu zaručeně pozdě. Přeci jen jsem měla vstát s předstihem.
Otevřela jsem dveře mojí na můj vkus trochu velké skříně a nastavila ruce. Nic. Strčila jsem do dvířek a vzápětí mě zasypal příval oblečení.
Popadla jsem, co mi přišlo první pod ruku a zbytek naházela zpátky. V rychlosti jsem na sebe natáhla černé džíny, fialové tričko a bílou mikinu. Věčně rozházené hnědé vlasy jsem v rychlosti rozčesala a stáhla do obyčejného culíku.
Popadnout tašku a slítnout dolů ze schodů už nebyl problém. Vřítila jsem se do jídelny a vyděsila tak zbývající členy rodiny: tátu s mladší čtyřletou sestrou Isabellou.
"Dobré ráno,"pozdravila jsem a zasedla ke stolu. Tátův významný pohled na hodinky mi připomněl kolik je hodin a to mě povzbudilo k ještě větší rychlosti.
Hodila jsem do sebe koblihu a kakao a rozloučila se se sestrou a mamkou.
"Pa Bell,"objala jsem ji a ona mě na oplátku jemně zatahala za vlasy.
"Až se vrátíš, budeme si hrát?"zeptala se. Už několik dní nechodila do školky kvůli streptokokovi v krku. Aby nenakazila jiné děti. Jako by těch nemocí nebyla plná celá školka.
"To víš, že jo,"odpověděla jsem a byla bych si s ní povídala déle, ale tatínek byl dost netrpělivý.
"Ahoj mami,"letmo jsem mamku políbila na tvář.
Když jsem vyšla ven, ztuhla jsem a mráz mnou otřásl až do morku kostí. Do obličeje mi zafoukal vítr a na čepici přistálo několik sněhových vloček. Nemám ráda zimu. Člověk aby na sebe natáhl sto vrstev oblečení a stejně je mu zima.
"Au!"vykřikla jsem vyděšeně, když jsem si sedla na zadek do mokrého sněhu. Já mám prostě štěstí na tyhle klouzačky.
Táta mi podal ruku a s jeho pomocí jsem se jakž takž dala do pořádku. Ale vsadím se, že budu mít zítra na mé sedací části pěknou modřinu.
Když jsem pak seděla v autě a přemýšlela, jestli píšeme nějaký test, táta na mě kupodivu promluvil. Není to moc vykecávací typ a tak mě dost překvapil.
"Myslím, že v pátek bychom měli připravit Bell pořádnou oslavu jejího svátku," poznamenal a já si s hrůzou uvědomila, že moje sestra oslaví svůj svátek tento týden. Budu jí muset něco koupit. Ale co?
Pak mě napadla ještě jedna věc. Tatínek nikdy neříkal věci na rovinu, ale spíš chodil okolo horké kaše, jak se říká. Většinou mi dalo dost zabrat abych pochopila kam míří svou nevyslovenou otázkou. Každopádně to z něj jednou vždycky vypadlo.
"Málem bych zapomněla,"zavrtěla jsem hlavou. Bell miluje plyšáky. Co takhle pavouk?
Bože, proč pavouk? okřiknu se v duchu.
"Je to tvoje sestra. A taky mi připadá, že si spolu už tak nerozumíte...ale to je jen myšlenka,"táta se mírně zakoktal. Aha. Tak takhle to je.
"Ne, tati, můžu tě ujistit, že já a Bell jsme opravdu pořád nejlepší ségry a kámošky. Nikdy bych jí něco neudělala a všechno jí odpustím. Víš jak moc ji miluju,"odpověděla jsem a marně se snažila vyvléknout z té choulostivé situace. Nerada mluvím o mém vztahu k mladší sestře. Zvlášť před vlastním tátou. S Bell jsme byly vždycky nejlepší kámošky, ale možná měl táta pravdu. Poslední dobou se jsem se jí moc nevěnovala, kvůli škole a dlouhému učení. Škola mezi námi udělala sice neviditelnou, ale dost silnou dělící čáru. A to mě pořád mrzí.
Přijeli jsme ke škole a mě mírně zamrazilo. Před šedou budovou podobnou vězení se právě odehrávala sněhová bitka. No jo, první sníh a polovina školy už je v sobě.
S velkou nevrlostí jsem vylezla z auta a popadla batoh. Myšlenka že budu muset projít tou zdánlivě nekonečnou salvou tvrdých sněhových koulí mě dost znepokojovala. Nejenže budu mokrá, ale pravděpodobně i dostanu zásah někam do obličeje.
Ta představa se mi moc nezamlouvala.
"Ahoj,"rozloučil se táta a odjel. Chvíli jsem pozorovala vzdalující se Oktávii a pak jsem se zhluboka nadechla. Jdu na to.
Pomalu jsem přistoupila až na hranici bitvy. Je dost těžké dávat pozor na letící bílou smršť a ještě neuklouznout.
Omotala jsem si šálu kolem pusy a těsněji u krku ji přitáhla. Jen pro jistotu že se mi sníh nedostane pod tričko. To bych se asi zbláznila.
Nádech, výdech. Rozběhla jsem se.
Musela jsem se věru držet, abych neječela jako šílená. Sníh létal všude kolem stejně jako koule z něj. Jednu jsem dostala do zad, druhou do břicha. Třetí jsem se stačila vyhnout, ovšem za jednu malou oběť: narazila jsem do drobné hnědovlásky, která přidušeně vyjekla a spadla pod mou vahou na zem. A já samozřejmě vedle ní.
"Promiň, moc promiň,"začala jsem se překotně omlouvat a teprve po několika minutách mi došlo, že jsem ji tu ještě neviděla.
"Ty jsi tu asi nová, co?"zeptala jsem se a začala si vytřásat sníh s vlasů. A to jsem si je včera myla. Ach jo.
"Ano,"odpověděla a taky se začala vzpamatovávat z počátečního šoku.
"Kate Carstová,"natáhla s úsměvem ruku a já si jí potřásla.
"Já jsem Bianca,"odpověděla jsem jí.
"To je moc pěkné jméno,"pochválila mi ho.
Chvíli jsme trochu trapně mlčeli. Není o čem mluvit, zvlášť když jste vedle člověka, kterého vůbec neznáte. Nesnáším tyhle trapná ticha.
"No, a...odkud jsi sem vlastně přestoupila?"zeptala jsem se ve snaze nadhodit nějaké téma. Tohle bylo zatím nejvhodnější.
"Ze střední v Anglii, v Londýně. Bydlela jsem tam po smrti rodičů s babičkou. Ta ale před několika týdny také odešla na věčnost. A tak mě přestěhovali sem do sirotčince, netuším proč. Nevím, co tu dělám, nevím, proč tu jsem,"rozpovídala se Kate.
Docela mě překvapila, a to hned několika věcmi. Dost mě šokovalo, s jakou lehkostí mluví o smrti svých nejbližších. Já bych se rozbrečela hned, co bych na to pomyslela. Neumím si představit život bez rodiny. A ještě o tom mluvit?
Potom jsem ani netušila, že v našem malém městečku, konkrétně Kocourkovu (nazývám ho takhle i když to není pravda)máme sirotčinec. Vůbec jsem o tom nevěděla a žiji tu už od svého narození.
"Tady je nějaký sirotčinec?"zeptala jsem se udiveně.
"Ano, a jsou tam pěkně kruté podmínky,"ušklíbla se hořce Kate a zaleskly se jí oči. Na tohle téma přeci jen nerada mluví.
"Promiň"zamumlala jsem a sklopila pohled k zasněžené zemi.
"To je v pohodě, jsem zvyklá o tom mluvit,"pokrčila Kate rameny a jakoby nenuceně se usmála. Ale v jejích očích jsem viděla bolest. Nekonečnou bolest a smutek.
"Tak pojďme dovnitř,"pokynula jsem jí. Právě otevřeli školu, a i když to zase bude celý den plný nudy, mám aspoň novou kámošku.
Nikdy jsem totiž neměla žádného dobrého kamaráda. Na základce jsem sice jeden čas držela s dvěma holkama, Betty a Cloe, ovšem nikdy jsme nebyly kamarádky. Tedy, ony dvě ano, já byla jen takový poskok. Nakonec mě úplně vykoply a donutili stáhnout se na dno společenského žebříčku celé třídy. Přezdívali mi Smrtka, jen proto, že jsem si na sebe čas od času vzala černou a šedou. Byla jsem vyvrhel třídy a tak to bylo až do devítky. Nikdo mě neměl rád.
S nástupem na střední jsem si říkala, že má novou šanci, tak ať ji nepromarním. Byla určitá naděje na nové přátele a konec nechutných přezdívek. Už jsem nemusela být vyvrhel a nemusela jsem být terčem urážek a posměšků za moje brýle a rovnátka.
Brýle jsem opravdu nosívala. Až do prváku jsem měla dvanáct dioptrií a nakonec nosím čočky. Jelikož se mi má vada zraku postupně zhoršovat, nemohla bych už ty brýle nosit. A samozřejmě že i brýle měly nežádoucí účinek na mou popularitu.
Rovnátka mi už sundali. Měla jsem je kvůli křivým zubům. Ovšem, co je na tom ale špatného? Spoustu lidí je nosí, a jen já jsem kvůli tomu byla urážena a posmívali se mi.
V prváku jsem se snažila najít si přátele. Kupodivu jsem nikomu nevadila, ale nikdo se o mě nezajímal. Nikomu jsem nic neřekla o základce a jako bych nebyla typ, co někam dobře zapadne.
Asi takové myšlenky mi vířily ve zmatených kruzích v hlavě, když jsem se převlékala u skříňky a šlapala do čtvrtého patra na neoblíbenou matiku s novou asi nejlepší kámoškou.
Kate měla skříňku hned o dvacet dalších dál. Takže malá nevýhoda, která se ovšem, dá a musí přežít.
Jak jsme tak šlapaly do schodů, proběhlo mezi námi spoustu otázek a odpovědí. Malý sestřih...
Kate: "Jaké je tvoje nejoblíbenější zvíře?"
Bianca: "Kůň."
Chvíle trapného ticha doplňovaná občasný zafuněním jedné z dívek.
Kate: "Je tahle škola dobrá?"
Bianca: "Jo, jde to, tedy ovšem pokud ti nevadí dvě hodiny fyziky denně."
Kate: (Smích) "Myslím, že když budu sedět s tebou, rozhodně mě to nezabije."
Bianca: Myslím, že je dobře, že jsi, se sem přestěhovala. Máš šanci na nový život."
Kate: "No já nevím. Zní to jako nějaká filozofická věta."
Bianca: "Ještě to tak! Já neumím filozofické věty. Tohle bys mohla říct učitelce češtiny,"
Kate: "Cože?"
Bianca: "Moc ráda vypráví o filozofech. Třeba by tě dokázala uspat na pár hodin svým nekonečným žvatláním. Její kabinet je ve druhém patře. Zajdeš tam a zeptáš se jí?"
Kate: "Nebudu zbytečně riskovat."
Bianca: "Vsadíme se?"
Kate: "NE!!!"

<<<<<>>>>>

Hodina matiky byla neskutečně unavující, jako vždy. Počítali jsme procenta. Nerozuměla jsem tomu a moje sousedka taky ne. Tak jsme hráli piškvorky.
Samozřejmě nás učitelka načapala a hned nám napařila poznámku.
Hraje se spolužačkou o hodině piškvorky. Musela jsem se smát a Kate taky.
Dvouhodinovka fyziky šla. Ani nevím, co jsme probírali, byla jsem velmi zaujatá psaním básničky o tom, jak život není fér a že každý má novou šanci.
Ani nevím, jak uplynul zbytek dne. Vyhlídka na to, že mám novou kamarádku mi tak rozjasnila den, že jsem téměř nevnímala.
Domů jsem přišla v dobré náladě. Zítra je čtvrtek a mám jen dramaťák. To se v pohodě zvládne a následuje pátek a víkend. Možná bych měla Kate pozvat k nám, určitě by měla radost.
Doma jsem vyprávěla s obrovským nadšením o dnešním dni. Rodiče se usmívali a byli zřejmě moc rádi, že mě škola zase baví. Bell se taky smála. A nakonec jsem si s ní hrála na babu a s bárbínama.
Večer jsem ulehla asi v deset. Nechtělo se mi ale ještě spát a tak jsem automaticky šáhla na noční stolek vedle postele. Mám tam vždycky položenou rozečtenou knížku, ale dneska jsem nenahmatala nic.
Pak jsem si vzpomněla. Rozbřesk přeci skončil v mamky knihovně a já...já nemám co číst!
Nakonec jsem se rozhodla pro zápis do deníku. Píšu si ho už od páté třídy, tedy začátku mé vyvrhelské kariéry. Mám tam všechno za ty roky pečlivě zapsané, hlavně důležité události. A seznámení s Kate je podle mě událost hodna zápisu, takže jsem popadla deník a začala psát.
1.12.2012
Milý deníčku,
našla jsem si po tolika letech věrnou kamarádku. Tedy myslím, že je věrná. Jmenuje se Kate a je to sirotek. Chudák.
Mám ji moc ráda a doufám v nový začátek nového přátelství.
Trochu krátký zápis, oproti těm srdceryvným výlevům na předchozích stránkách, pomyslela jsem si a zaklapla deník. S pocitem uspokojení jsem zhasla lampičku a usnula.
Moje sny byly po tolika letech zase klidné.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Isobel Isobel | Web | 14. prosince 2012 v 17:15 | Reagovat

Jupí! onečně sem se dočkala, je to super kapitola. Těším se na další

2 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 14. prosince 2012 v 17:20 | Reagovat

Super, super! Nádherná dlhá kapitola - také ja rada. ;) Začína sa to super...
Inak, napadlo ma, že keď tam je učiteľka češtiny, tak oni žijú v Česku, nie? Zaujímalo by ma, kde sa Kate naučila po česky. :)

3 Bella-Kejtý<3 Bella-Kejtý<3 | Web | 14. prosince 2012 v 17:32 | Reagovat

Překrásné :))

4 Zoey Zoey | Web | 14. prosince 2012 v 17:54 | Reagovat

[2]: Ano, žijí v česku :-) A Kate bydlela v Česku, ale pak se přestěhovala do Anglie. Nějak se mi to popletlo :D

5 kasandra kasandra | E-mail | Web | 14. prosince 2012 v 21:45 | Reagovat

pane bože! jak to stíháš psát?! ale je nádherná!!! moc se ti povedla XD

6 *Evush* *Evush* | Web | 15. prosince 2012 v 9:50 | Reagovat

Je to také krásne!! Neuveriteľne sa mi to páči, nechápem, ako môže niekto tak nádherne písať :-) :D Bianca mi je veľmi sympatická a aj Kate :D Mám jednu otázku. Koľko majú tie dve rokov? :D

7 Zoey Zoey | Web | 15. prosince 2012 v 10:25 | Reagovat

[6]: Obě 17 :-)

8 Vaše Angela Vaše Angela | E-mail | Web | 15. prosince 2012 v 19:50 | Reagovat

Překrásná kapitola, povedla se ti :-) Nemůžu se dočtat další :D

9 Martina Martina | 2. dubna 2013 v 14:38 | Reagovat

Je to pěkné akorát ni nesedí popis hrdinky s prologem tam máš černé vlasy a tu hnědé.Ale taky se mi to občas stává :-)

10 Martina Martina | 2. dubna 2013 v 14:52 | Reagovat

Nějak se v té hrdince poznávám. Kdysi jsem měla obdobné problémy ve třídě a též jsem schopná psát ze zadu do sešitu na matiku básničky nebo příběhy který si doma přpisuju.

11 Zoey Zoey | Web | 11. dubna 2013 v 12:25 | Reagovat

[10]: Kdepak, to ale nebyla ona :) To byl někdo jiný :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama