Kapitola 14.Les a jiné nestvůry

6. listopadu 2012 v 19:59 | Zoey |  Jak umírají stromy(4)
Ano, ano, dostala jsem se k tomu, abych napsala(konečně!)čtrnáctou kapitolku k Jak umírají stromy8)
Jestli se Vám bude nebo nebude líbit, to už je na Vás. Jinak se nelekněte názvu, jo vyznívá trošilinku strašidelněXD, budete se bát?XD
Na Této Kapitole Jsem Si Dala Obzvlášť Záležeti A Je Speciálně Pro Mojí Affs Siliu, Siliu_Bookgirl, Silču(napsala jsem všechny přezdívky?XD), tak ať si jí užijeXD
Mimochodem, pokud nečetla předchozí kapitoly, musí si je přečístXD Ale věřím že si je přečetla=)
Zoey




Druhý den jsem byla na snídani ve velké rušné jídelně. Ostatní se bavili házením rohlíků po ostatních a bylo vidět že jízda autobusem a vůbec včerejší den pomohly k novým přátelstvím.
Seděla jsem u malého stolku u okna a jako jedniá si pečlivě psala osnovu k článku. Nazvala jsem ho Jak umírají stromy a protože byl dnes trochu volnější den, rozhodla jsem se jít do lesa jak jsem si včera předevzala.
Váhavě jsem šla na kraj a opřela se o mohutný dub. Chvíli jsem tam tak přemýšlela a nakonec jsem usnula. Ano, to dokážu jen já.
Probudila jsem se a zjistila že je trochu déle. Lépe řečeno jsem dokázala prospat tři hodiny. Nenormální.
Vstala jsem a protáhla se. A pak jsem s údivem zjistila že nejsem tam kde jsem usnula. Místo velkých stromů tu byly stromy ještě větší, a uprostřed mýtiny se leskl malý rybníček. Vše působilo tak trochu romanticky, teď jsem ale neměla na romantiku čas. Jak se dostanu zpátky?Jak jsem daleko?A to snad chodím ve spaní že jsem až tady?
Rozhlédla jsem se a nikdo se neukazoval. Vydala jsem se tedy směrem na východ kde jsem matně tušila ubytovnu a civilizaci.
Než jsem ale stihla udělat krok, ledová ruka mi sevřela hrdlo jako ocelový nůž. Nemohla jsem ani vyjeknout, jít dál, pohnout se. Byl to strašný pocit bezmoci.
Otočila jsem se na mého věznitele. S úlekem jsem poznala Igora.
Opatrně stáhl ruku ale měl ji pořád připravenou jako bych měla každou chvíli utéct. No, o to se taky asi budu snažit.
Dal si prst na ústa jako že mám být zticha a pokynul mi ať jdu za ním. Šla jsem, ovšem s krajní nedůvěřivostí.
Po chvilce chůze jsme došli k největšímu stromu který sjem kdy viděla. Jakože opravdu největšímu. Igor se před něj postavil a položil ruku na kmen. Pomalu začal odříkávat se zavřenýma očima nějaká zaklínadla nebo co a já pochopila že tohle je jediná a poslední šance na útěk.
Opatrně jsem se plížila pryč. Užuž jsem se mohla skrýt do křoví ale najednou se Igor obrátil a spatřil mě.
"Ani se nehni,"zasyčel a pomalu se ke mě blížil. Čekala jsem to nejhorší a jediná věc co mě napadla bylo utéct. Vzít do zaječích jak by řekla teta. Teta....
A tak jsem se prudce otočila a chystala se rozběhnout. Ovšem opět mi v tom něco zabránilo.
Velké šedé zvíře kterému odkapávaly sliny z velkých tesáků se na mě výhružně dívalo rudýma očima. Vrčelo a no nuž jsem pochopila proč Igor chtěl abych šla zpátky.
"Řekni mu ať odejde,"ozval se Igorovo hlas a já nepatrně zbledla. Jak mu to mám asi říct?
"Jdi pryč,"zašeptala jsem a nic se nedělo.
"Myšlenkami,"napovídal mi za mnou.
Zavřela jsem pevně oči a vzpoměla si na jednu knížku ve které se o tomhle psalo. Dotknout se něčí mysli. Ale já sjem to nikdy nezkoušela. Ani by mi to nešlo. Tak co si ten kluk sakra myslí?
Za zkoušku nic nedáš, pomyslela jsem si a otevřela svou mysl abych se dotkla té druhé.
Nepatrně jsem se té vlčí dotkla. Nebo to bylo snad jiné zvíře?
V jedné vteřině mě zaplavily pocity, vzpomínky a emoce. Spoustu emocí. A těch myšlenek a nápadů!Netušila jsem že je mysl zvířete tak zajímavá. Z toho všeho jsem nevědomky klesla na kolena a prsty se mi zaryly do studené a mokré hlíny.
Vnímala jsem i obrázek sebe samé. Byla jsem bledá a vyjukaná, no nikdy jsem nebyla kráska. Z pohledu toho zvířete jsem pochopila že je na mě jen zvědavé a nemá hlad. Před chvílí mělo jídlo. Podrobnosti raději nebudu rozebírat.
Zlehoulinka jsem mu naznačila aby odešlo. Bude to tak lepší pro něj i mě. Hned jsem cítila strach který ho napadl když ucítil ve své mysli někoho jiného. Byla jsem to zvíře. To zvíře bylo já.
Poslechlo.
Zaslechla jsem šustot listí a otvřela jsem oči. Nikde nikdo až na Igora který mě ostražitě pozoroval modrýma očima. Vydechla sjem a uvědomila si že jsem po celou dobu nedýchala. Mysl zvířete už byla pouhou vzpomínkou která se mi vytrácela před očima.
"Zvládla si to,"zašeptal zmateně a uviděla jsem slzy. V jeho očích.
"Ale co?"nechápala jsem. Ano, asi to není úplně....normální, ale jako by to už bylo mou součástí. Pozorovala jsem ho. Vypadal že je na tom bledě.
"A co dál?"zeptala jsem se. "Nechci už utíkat,"ujistila jsem ho.
"Promluvíš si se stromem. Zvládla si tohle a to je víc než dost. Dokáže to jen málo nadaných jedinců, většinou jsou to elfové a ne lidské bytosti. Jsi vyjímečná,"vysvětlil a otočil se zpět ke stromu.
"Teď se podíváme jak to vypadá ve světě stromů."a všechno se ponořilo do zeleného šera.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Silča Silča | Web | 7. listopadu 2012 v 20:27 | Reagovat

Váá! Tak ten konec mne dostal O_O  O_O doslova! Je super! :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama