Kapitola 8.Něco tu nehraje

25. října 2012 v 10:47 | Zoey |  Jak umírají stromy(4)


Vztekle jsem se posadila na matraci a zacpala si uši. Kdo to sakra křičí?
Do pokoje přiběhla teta a podívala se ven z okna. Viděla jsem jak si zakryla ústa a potlačila výkřik. Dopotácela jsem se k ní a podívala se na údolí.
Od klidné hladiny jezera se odrážely plameny a všechny domky které byly rozestavené kolem jezera hořely. Vybíhaly z nich matky s dětmi, z větších stavení hospodářská zvířata. Zahlédla jsem jak se lidé snaží zorganizovat a uhasit požár. Na několika místech se jim to skutečně podařilo, nebezpečí však hrozilo dál.
Nemeškala jsem a začala se oblékat. Teta mě však zarazila.
"Nesmíš tam jít. Je to nebezpečné."
"Ale proč?"zeptala jsem se nervózně.
"Dolů musíš jít tunelem a v těch teď není bezpečno. Nepustím tě,"řekla rozhodným hlasem a musela jsem uposlechnout. Aspoň jsem tedy krátila čas tím že jsem se snažila usnout.
K ránu přilétla Bílá holubice ze vzkazem od starosty. Všechny tunely jsou prohledané a bezpečné, hlídají je ti nejlepší. Po těchto slovech jsem konečně mohla jít dolů.
Bylo to strašné. Všude popel a prach, ohořelé dřevo, zničené stromy a keře, špinaví lidé kteří neměli ani minutu spánku. Z některých hromad popela ještě stoupal kouř. Všechno vypadalo strašně.


Spustu lidí přišlo o domov a to se mi nelíbilo. Proč tohle někdo udělal?Proč?
Málem jsem zakopla o zrzavého kocoura se kterým jsem už měla tu čest se poznat.
"Dávej přeci pozor,"zavrčel a dál se rozhlížel a větřil.
"Co to prosímtě děláš?"zeptala jsem se.
"Co asi. Snažím se zachyit pach toho co to udělal,"odsekl mrzutě.
"Máte nějakou stopu?"zeptala jsem se a potlačila malý záchvěv naděje který se mi vzedmul v srdci.
"No...ne,"povzdechl si. "Jen si mylsím že bych mohl být slavný kdybych ho dopadl,"zasnil se a to u kocoura vypadá věru zajímavě.
"Jak se vlastně jmenuješ?"zeptala jsem se, protože mě to víc než zajímalo.
"Říkají mi Grim,"odpověděl a odběhl.
Tak Grim. To bude ještě zajímavé.
Toulala jsem se zbytek dne po vesnici nebo po tom co z ní zbylo a všude jsem přidala ruku k dílu. Ráda pomáhám a tak mi to ani nevadilo.
K večeru jsem se unavená vracela tunelem domů když jsem se najednou objevila místo na zahradě někde úplně jinde. Byla tu tma a zima. Zaslechla jsem hlasy a vydala jsem se tím směrem.
Po chvilce jsem došla ke skalní římse a podívala se dolů. Neviděla jsem nic než tmu a tmu.
Nechápala jsem. Co to má být a proč tu vlastně jsem?
Najednou byla moje hlava jeden včelí úl. Zase ten hlas.
"Pomoz nám, přijď za námi, prosím,...Melanie,.."v mojí hlavě to nemohlo být horší.
Zapotácela jsem se a upadla. Pak jsem si z hrůzou uvědomila že kloužu po římse až na její okraj...Marně jsem zatínala prsty do hladkého kamene až jsem měla zlámané nehty. Padala jsem.
Srdce mi sevřel ledový strach co mě čeká tam dole. Zavřela jsem oči.
A ocitla jsem se na zahradě mojí tety.

Nevím jestli se Vám to líbilo, je to trochu krátké8)
Vaše Zoey8)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aravis Aravis | Web | 25. října 2012 v 13:31 | Reagovat

Zajímavé... (a) Hezky napsané :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama